*1975
Otec poděbradského básníka Pavla Makovského pochází z Českého středohoří, matka z malé vesničky u Městce Králové. On sám se narodil v Poděbradech, kde se rodina usadila, a absolvoval zde i základní vzdělání. Po sametovém převratu 1989 se jako patnáctiletý nadchl obnovenými Foglarovými chlapeckými kluby, řízenými samotným spisovatelem prostřednictvím rovněž obnoveného časopisu Mladý hlasatel. Stal se členem tzv. „Klubu S“, dostal přezdívku Coli a spolu s dalšími chlapci podnikali víkendové a prázdninové cesty do přírody severních a jižních Čech. Po ukončení základní školy se Pavel Makovský rozhodl pokračovat ve studiu na Střední průmyslové škole železniční v České Třebové (1989-1994). Také další roky strávil mimo poděbradský domov. Po maturitě totiž nastoupil do základní vojenské služby ve Strašicích u Rokycan (1994-1995) a třítýdenní vojenské cvičení ho přivedlo až do Francie, do městečka Clermont-Ferrand ve francouzském Středohoří. Podíval se i do Paříže, dvacáté narozeniny oslavil vycházkou po známé avenue Champs-Elysées. Po návratu z vojny krátce působil jako redaktor Dobrého večerníku v Praze, ale tato práce ho neuspokojovala. V Poděbradech si našel zaměstnání v německé firmě Meyra, vyrábějící vozíčky a další pomůcky pro tělesně postižené. Setrval v ní do roku 2009, kdy se mu naskytla možnost práce v poděbradské městské knihovně. Knihy měl Pavel rád od malička, a proto se na nové působiště těšil. Po čase ale paradoxně zjistil, že ho každodenní kontakt s knihami a čtenáři odvádí od vlastní četby, která mu byla bytostnou potřebou. V roce 2018 proto odešel a znovu si vyhledal manuální práci v technickém oboru a v mužském kolektivu – v americké firmě Parker Hannifin v Sadské. Do světa poezie Makovský poprvé nahlédl a zaujal se jím vlastně náhodou, když během hodiny literatury učitelka četla povídku Vajíčko Ludvíka Aškenázyho. Poezie „ve verších“ výrazně oslovila Pavla Makovského při setkání s knihou Zpěvy staré Číny, přeloženou Bohuslavem Mathesiem a Jaroslavem Průškem. Obrovský respekt pociťoval i k dalším překladatelům (Antonín Líman, Berta Krebsová, František Stočes, Helena Honcoopová, Marta Ryšavá, Oldřich Král). Pak přišla četba velkých autorů, např. Antoine Saint-Éxupéryho, Franze Kafky, Ivana Blatného, Josefa Skácela, Georga Trakla nebo Roberta Walsera. Blízcí mu byli i současní čeští básníci, například Jiří Gold, Tomáš Hrách, Jaroslav Pížl nebo Petr Kabeš. Pavel Makovský začal publikovat vlastní básně v časopise Světlík (Svět libereckých knihoven) a v Dílně brněnského časopisu Host. Zaujmou čtenáře samotářským tónem, tichostí a vnímavostí, ale také umným a hravým jazykem („slovo je jehlou malování“). Makovského poezie je zralá, přemýšlivá. Je si vědoma paradoxů života i omezených možností „slov“ coby prostředků mezilidského dorozumění („Klademe slova skrze jazyky//do cizích hnízd jako kukačky“), současně však naznačuje možnosti lidské existence a jejího ukotvení v lásce, víře a kráse přírody. V roce 2016 Makovský vydal svou první básnickou sbírku s titulem Kniha Négatif (Vespero Pardubice). Zatím poslední verše byly publikovány ve sborníku Co řeka neodnesla. Polabští básníci 2012-2022 (Vespero Pardubice 2022). Veřejnost se mohla s jeho poezií seznámit i během autorských čtení, pořádaných v Kolíně, v Poděbradech, v Lysé n. L. a v Pardubicích. (LK)