*1941
Stejně jako ostatní poděbradské školy, také zdejší několikaletá existence ČVUT přivedla do Poděbrad studenty, ze kterých se později staly kapacity v oboru, a za nehty jim zůstalo kus Poděbrad. Božena Mannová, za svobodna Radová, pochází z Golčova Jeníkova, kde absolvovala základní školu a na jedenáctiletku pak dojížděla do Čáslavi. Od základní školy měla ráda matematiku, ale také se věnovala atletice, hrála divadlo a chodila do hudební školy. Jako malá chtěla být herečka, stále někde hrála, recitovala a zpívala. Dokonce jí přinesly kamarádky i přihlášku na DAMU, ale protože byla dobrá i v matematice, otec rozhodl, že půjde na elektrotechniku. Prvorozenou Boženu už od mala cíleně vedl právě k matematice, fyzice, k počítačům a technice vůbec. Božena měla ještě mladší sestru (*1945) a bratra (*1951). A když v padesátých letech, jak bývalo z úsporných důvodů obvyklé, vypnuli elektrický proud, rodina si sedla ke stolu a společně třeba zpívali úryvky ze Smetanových oper. A protože matematika, na rozdíl od společenských věd, nebyla tolik pod ideologickým dozorem a byl to navíc oblíbený obor, tak o vysoké škole dlouho neuvažovala. Po maturitě se přihlásila do Poděbrad na fakultu radiotechniky ČVUT. Fakulta v Poděbradech existovala přesně těch šest let, co tam Božena studovala. A dodnes ráda vzpomíná na úplně jiný svět po čáslavské střední škole. V Poděbradech dostali studenti nové vysokoškolské koleje u tenisu, na kolejích byl studentský klub s gramofonem, křesílka a tam také poznala spoustu nových přátel, z nichž mnozí však po roce 1968 emigrovali na Západ. Na fakultě radiotechniky bylo v ročníku 150 studentů a z toho bylo jen pět dívek. Božena i její spolužačky se okamžitě staly středem zájmu pánské části, až je někdy musel vrátný na koleji zamykat, aby je ubránil před dotěrnými spolužáky. A jedním z nich byl mladík jménem Mann a po roce z toho byla nejen svatba, ale také prvorozená dcera Jana (1959). Všichni čekali, že osmnáctiletá Božena přeruší studium, ale ona chtěla mít vysokoškolský diplom stejně usilovně jako naplněné mateřství. Její manžel v té době už školu ukončil a začal pracovat jako asistent na fakultě. Nejprve mladá rodina bydlela i s miminkem na koleji, časem sice dostali v Poděbradech malý suterénní byt, ale protože oboje rodiče ještě pracovali, s hlídáním dcerky byl veliký problém. Třebaže rodina vyžívala jen z minima peněz, přesto se jí podařilo skloubit péči o dceru s náročným studiem a prací a Božena poděbradskou ČVUT nakonec úspěšně absolvovala. V té době se do Prahy přestěhovala větší část Fakulty radiotechniky, která se opět spojila s Elektrotechnickou fakultou ČVUT, a manželé se přestěhovali do Prahy. V Praze si pořídili na půjčku družstevní byt. Aby komplikací nebylo málo, Božena Mannová dostala po ukončení studia pracovní umístěnku do Peček u Kolína. Jenže s malou dcerkou nemohla nastoupit do práce mimo Prahu. Nakonec si našla místo v Národním podniku Aritma, kde se vyráběly první československé počítače a děrovací stroje. Ale třebaže Božena byla vystudovaná inženýrka, v podniku se nejprve musela zaučovat na dělnické pozici. Teprve časem ji přeřadili do návrhové dílny, kde se už podílela na vývoji počítačové logiky. Všechno změnila okupace armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Invaze sice ukončila postupné uvolňování komunistického režimu, ale než byla zavedena přísná normalizace, se Mannovým podařilo ještě v září 1969 odjet zcela legálně na univerzitu do Kanady, kde Boženin manžel získal místo na Elektrotechnické fakultě University of Waterloo. V Kanadě Božena vystudovala ještě obor computer science, ale zcela nečekaně se v roce 1972 rozhodli vrátit do Československa, protože prostě chtěli žít v rodné zemi. Logicky se dostala do hledáčku StB, takových návratů opravdu mnoho nebylo. Nebylo jí umožněno učit na vysoké škole, ani si dodělat doktorát. Chvíli učila alespoň na Gymnáziu Arabská v Praze 6 a až v roce 1974 nastoupila do výpočetního střediska elektrotechnické fakulty. Učit na fakultě mohla však až v roce 1989. K jejím talentovaným žákům opatřil i Ivo Lukačevič, pozdější miliardář a majitel Seznamu. Konečně mohla navázat na své kontakty v cizině a začít spolupracovat se zahraničními kolegy. V roce 1993 odjela Božena Mannová na první velkou konferenci do Washingtonu. A pak už začala dostávat své studenty na světové soutěže v programování a rychle začala takovou soutěž pořádat i u nás. Tomu se věnuje už více než 25 let. V roce 1994 začala spolupracovat s britskou kolegyní Christinou Preston. Společně začaly propojovat českou a britskou komunitu učitelů v informatice. V roce 1998 za tuto dobrovolnickou činnost obdržely významné evropské ocenění Žena činu (European Women of Achievement Award). Božena Mannová také převzala medaili Ministerstva zahraničí ČR za reprezentaci České republiky v zahraničí. Navzdory věku stále působí na Elektrotechnické fakultě ČVUT a vedle práce je pyšná na svoji rodinu, na svoje děti a na svoje vnoučata. Zpracováno s využitím materiálů projektu Paměti národa. (LL)