*1915 – †1998
Když se dne 13. listopadu roku 1915 narodilo manželům Kundrtovým v Luštěnicích první dítě, porodní bába je překvapila sdělením, že na svět nepřišla jedna holka, ale hned dvě najednou. Boží světlo spatřila po baculaté Jarmilce i hubeňoučká Vlastička. Vážila něco málo přes kilo a velká byla asi jako klíč od kostela. Když sestra začínala dělat první krůčky, Vlastu ještě balili do peřinek. Sestru dohonila až tak v pěti letech. Maminka dvojčatům umřela, když jim bylo devět let. Tatínek přivedl novou, moc hodnou paní, sama děti neměla, a tak svou lásku dělila jen mezi ně. Když Vlasta s Jarmilou dospívaly, začaly pomáhat v Červeném kříži. A jak se vyostřovala třicátá léta a hrozba války se zdála být již neodvratnou, přihlásily se na frontu. Rok třicátý osmý je zastihl v Jablonném, kde byl otec okresním velitelem četnictva. Samozřejmě, rodina nemohla v Sudetech zůstat. Volba padla na Poděbrady, kde žila matčina sestra. S okupací se celá širší rodina nesmířila a krátce po nástupu Hitlera k moci se zapojila do odboje v Pražské skupině. V říjnu 1943 bylo zatčeno 13 členů, z toho sedm nejbližších příbuzných – otcova sestra s manželem, synem a snachou, obě sestry a Jarmilin manžel Jan Plachý. Obvinili je z velezrady a z gestapa deportovali do různých věznic v Říši, muže do Bavorska, ženy do Saska. Mladičká Jarmila musela opustit sotva půlletou holčičku Janu, později provdanou Hrabětovou, která naštěstí nacisty nezajímala. Tři muži z odbojové skupiny zahynuli na pochodu smrti, ostatní zemřeli vyčerpáním s přibývajícím věkem, když se začaly ozývat následky nelidského utrpení v německých káznicích a koncentračních táborech. Vlasta Kundrtová se vrátila domů do Poděbrad, kde aktivně prožila celou druhou polovinu 20. století. Hlavní její zásluha je v tom, že pro budoucí badatele zůstala v Polabském muzeu zachována bohatá dokumentace dramatických událostí ve městě od počátků okupace do května 1945 a poválečného období i s osobními doklady těch, kterých se to týkalo a torzem památek a písemností z činnosti místní organizace Svazu protifašistických bojovníků. V ní se hned od jejího založení v létě 1945 Vlasta Kundrtová začala angažovat. V počátcích této privilegované organizace, ve Svazu osvobozených politických vězňů, zastupovala poděbradskou odbočku v ústředním i krajském výboru a pak až do roku 1968 byla aktivní členkou okresního výboru SPB. V poděbradské organizaci zastávala většinou, a to až do jejího zrušení v devadesátých letech, funkci jednatelky. V radostném ovzduší po osvobození vstoupila jako většina spoluvězeňkyň do KSČ a udržovala s nimi první léta důvěrné přátelství. Znala se osobně s Miladou Horákovou a několika předválečnými novinářkami, často se stýkala se Zdenou Mašinovou, která po válce zůstala v Poděbradech. Jelikož se v rámci své funkce dost angažovala v uvolněných poměrech Pražského jara 1968 a hlavně při organizaci sbírky na nové odlití pomníku TGM v Poděbradech, byla hned na počátku normalizace z KSČ vyloučena. Protože však byla pro místní organizaci a její stranickou buňku nenahraditelná, soudruzi, kteří tu začali vládnout, si ji jako jednatelku ponechali, ale celou organizace SPB nasměrovali podle nových direktiv. Tehdy byl nenávratně zlikvidován i velký legionářský archiv (z něho byla tehdy tajně v muzeu uložena pozůstalost našeho konzula v SSSR Velechovského) a mnoho osobních dokumentů těch, kteří se nehodili. Pokud se týká profese, Vlasta Kundrtová byla po celý aktivní život úřednicí. Zůstala svobodná a tato práce ji bavila i naplňovala. Hned po osvobození nastoupila na důležité zásobovací oddělení na zdejší radnici, později na řadu let přešla do účtárny, kde měla na starosti mimo jiné finanční záležitosti sektorů, jako byly knihovna, muzeum či hřbitov. Vzdělání z německé rodinné školy si brzy dálkově doplnila o obchodní školu, později i o maturitu na Obchodní akademii v Kolíně. Po velké reorganizaci MNV musela jako většina starých úředníků z radnice odejít. Pokračovala až do penze jako finanční referentka na ONV v Nymburce a pak na sousedním Finančním úřadu. Ale ani v penzi nezahálela a stala se na několik let pomocnou účetní ve školní jídelně, v dnešní Labence. Vzhledem k tomu, že zůstala svobodná, její soukromé zájmy se soustředily na rodinu sestry Jarmily, od které se po celý svůj život při žádné příležitosti neodloučila. Obě bydlely na stejné adrese a nikdy si neztěžovaly, třebaže v životě prožily chvíle, které je musely poznamenat navždy. Jarmila, druhá z dvojčat, svou sestru nakonec přežila o dvanáct let. (JH)