*1932 – †2009
V jedné své písničce nazvané Já si vsadil na pár tónů Waldemar Matuška zpívá: „Já bych v dětství býval rád/ dával sklu tvar a řád…“ a dál pak pokračuje, že se z něj snad měl abbé stát, ale uzavírá to: „Nejsem sklář ani pán s límcem bílým…“ Stejně jako Marta Kubišová se Matuška na čas objevil na výplatní listině poděbradských skláren, ovšem na rozdíl od své budoucí kamarádky a kolegyně, on tady byl zpočátku dobrovolně. Jeden z nejpopulárnějších československých zpěváků se narodil na východě republiky v Košicích, kde byla zrovna jeho matka Mia Malinová (1902–1963) na uměleckém turné. Prý to málem bylo přímo na jevišti. Při křtu dostal jméno Vladimír. Matka Mária Jozefa se narodila ve Vídni a tam také dříve vystupovala v tamějších operetních scénách. Před Vladislavovým narozením měla ještě tři další syny, nejstaršího Jaromíra a dále Jana a Františka. Svého čtvrtého syna matka ráda oslovovala jménem Waldemar (nebo zkráceně Waldy). Prý mělo jít o vzpomínku na dánského herce z období němého filmu Valdemara Psilandera. Rodina zpočátku žila v Horních Mokropsech, v roce 1938 se přestěhovala do Prahy. Nejprve bydleli ve Spálené ulici, potom v Klimentské ulici. Po matčině vzoru začal zpívat v Husově sboru v Jungmannově ulici. Syny převážně vychovával vězeňský dozorce František Matuška (1892–1967), ovšem jestli byl i jeho otcem, je sporné. Navzdory matčiným múzickým genům ho osud zpočátku nasměroval do poděbradských skláren. Waldemar totiž zrovna nepatřil k dobrým žákům, a třebaže po mamince zdědil talent, i z hudební výchovy nosíval domů čtyřky. V pubertální touze rychle opustit domov mu zaimponoval jeden starší kamarád, který se už učil v Poděbradech na skláře. Do party poválečných výrostků se přišel pochlubit s nejrůznějšími skleněnými figurkami, které zřejmě nějak nenápadně pronesl přes vrátnici poděbradské továrny Inwald. Ovšem úplná bomba v jeho ilegální sbírce byla skleněná pistole. A zbraním odolá málokterý kluk. Není tedy divu, že pobláznil celou partu a skoro všichni po prázdninách zamířili do Poděbrad do učení. A tím nastaly pro mladého Waldemara hodně krušné časy. Budíček v pět hodin ráno, protože už za hodinu musel zařezávat u sklářské huti. Fyzicky hodně náročná práce na kluka, který tehdy nevážil ani šedesát kilo. A navíc příšerné vedro. Údajně v té době přišel z nouze na chuť i chladivé Poděbradce, která pramenila přímo v závodě. Po večerech pak s kluky poznával krásy Poděbrad a hlavně mnohých Poděbraďaček. K tomu se výtečně hodila kytara, kterou si s sebou přivezl z Prahy na poděbradský internát a o každé pracovní pauze hrál za výrobní halou pro své fanynky. To prý byla jediná příjemná věc na celém učení. A třebaže to nechtěl v Poděbradech vzdát, brzy pochopil, že poněkud přecenil své síly a v roce 1948 ze zdravotních důvodů učení uprostřed druhého ročníku definitivně vzdal. Neutáhl sklářskou píšťalu. S nadsázkou to sám Matuška později zhodnotil, že byl chabrus na plíce a místo hrudníku měl lavor obrácený dovnitř. K odchodu přispěla i výzva jednoho mistra, který ho opakovaně nabádal, aby si našel něco jiného, jinak jim tam zahyne. První krok stranou bylo, že v roce 1949 se rodiče přestěhovali do Staré Role. Odešel s rodinou a chvíli skutečně jako sklář opracoval v karlovarských sklárnách Moser, ale nešlo to a tak skutečně poslechl radu starého poděbradského skláře a sklářské řemeslo pověsil na hřebík. Rodina chvíli zvažovala, že odejde za staršími syny do Západního Německa, ale nakonec se rozhodli zůstat v Československu. Waldemar hrál na různé hudební nástroje (kontrabas, banjo a kytaru) a vydal se za hudební kariérou. V roce 1950 se na základě konkurzu stal členem Československého souboru písní a tanců a přestěhoval se zpátky do Prahy. Ze souboru však brzy odešel a vrátil se za rodiči do Karlových Varů, kde pracoval jako knihovník v městské knihovně. V roce 1953 nastoupil na vojnu, po vojně získal místo jako osvětový tajemník v Chebu. Svůj typický plnovous si nechal narůst v roce 1956. Kariéru odstartoval následující rok přes Redutu hlavně v divadle Semafor, kde se díky dvojici Suchý a Šlitr stal velkou hvězdou. V roce 1975 si nechal úředně změnit jméno na Waldemar. V roce 1980 dostal titul zasloužilý umělec a byl považován za oporu režimu. Tím větší bylo překvapení, když v roce 1986 emigroval do USA. Tam už také zůstal, ale po roce 1989 se pravidelně vracel na návštěvy do rodné země. Byl jedním z největších idolů československé hudební scény druhé poloviny 20. století. Sice v suverénní éře Karla Gotta získal jen dvakrát Zlatého slavíka (1962 a 1967), ale to nic nebránilo jeho obrovské popularitě. S první manželkou Jiřinou Šťástkovou, měl dvojčata Evu a Vladěnu, ale obě holčičky mu záhy zemřely kvůli pochybení při očkování. Ani další syn Miroslav však neudržel mladé manželství pohromadě. Druhé manželství s Hanou Svobodovou bylo bezdětné. Třetí životní partnerkou byla herečka Jitka Zelenohorská a poslední manželkou se stala zpěvačka Olga Blechová, se kterou se Matuška v roce 1976 oženil a z tohoto jeho třetího manželství se narodil druhý syn Waldemar. (LL)