*1717 – †1780, *1708 – †1765
Také manželskému císařskému páru vstoupily do života Poděbrady a panovníci zde zanechali svoji stopu. Nebyli první imperátoři, kteří objevili kouzlo Poděbrad. Poprvé a nejprve nepřímo vstoupila Marie Terezie do života Poděbrad během válek o rakouské dědictví v letech 1740–1748. Marie Terezie se díky tak zvané pragmatické sankci stala dědičkou rakouského císařství, ale měla problém s uznáním od okolních panovníků. Největším oponentem byl mocný pruský král Fridrich II. Od listopadu 1741 do srpna 1742 obsadila pruská vojsk Poděbrady. Jejich pozici posilovalo vítězství nad rakouskou armádou u nedalekých Chotusic. V květnu 1742 si dokonce král Fridrich II. vybral Poděbrady pro několikadenní dočasný hlavní stan po zmíněné bitvě u Chotusic. Nebydlel však na chátrajícím nehostinném zámku. Za příbytek si zvolil domek zvaný Šmolkárna v místě dnešní sokolovny. Prusové vesele rabovali, odvedli veškerý dobytek, koně, zlikvidovali všechna hospodářská zvířata. Po uzavření míru nepřátelská armáda odtáhla a hospodářství Poděbrad se jakžtakž dalo do pořádku, ale když v druhé slezské válce v letech 1744–1745 pruské vojsko táhlo od Prahy na Poděbrady, tak se rozložilo na obecních pozemcích, kde se pěstovalo obilí, a všechnu potenciální úrodu zničili. Když se situace uklidnila, Jan z Rausenpachu byl v roce 1745 jmenován vrchním ředitelem císařských panství a za své sídlo si zvolil Poděbrady a začal postupně zvelebovat zámek. V té době už manžel Marie Terezie František Lotrinský se stal císařem říše římské. Postavení manželského páru se posilovalo a hledali také místa, kde by se mohli bavit. Není pak divu, že když poprvé císařští manželé zavítali v roce 1748 do Poděbrad, místo se jim zalíbilo. Ani ne tak pro výstavnost zámku, ale zejména pro ideální příležitosti k honitbě, které zejména holdoval František Lotrinský. Existuje záznam o jednom z mnoha zdejších honů císaře Františka Lotrinského. S devíti hosty za jediný den zdecimovali 6 110 kusů zvěře. Poděbradskou Oboru proto císař nazval rajskou honitbou. I proto přišel nejvyšší příkaz k dalšímu zvelebování zámku, tentokrát už přímo pro potřeby císařského dvora. Stavbu však neprováděl císařský architekt, ale jen stavitel Josef Jedlička z Kolína. Podruhé přijeli manželé Marie Terezie a František Lotrinský do Poděbrad v roce 1750 a podpořili probíhající přestavbu. Jejím hlavním úkolem bylo zvýšení obou křídel o čtvrté patro, zvýšení věže a postavení nové císařské kuchyně na místě arkád spojujících druhé nádvoří se zahradou. Věž nad vstupní branou z náměstí byla ubourána a nahrazena dodnes zachovalou balustrádou. Zvedací moc byl nahrazený klenbou. První poschodí středního paláce sloužilo jako reprezentativní pokoje pro císařské hosty. Císařské pokoje byly situovány nad kaplí (dnes památníkem Jiřího z Poděbrad). V rohové komnatě byla císařská jídelna, kam se nosilo jídlo přímo z kuchyně pod ní umístěné. Mezi jídelnou a císařskými pokoji byly dva audienční sály. V severním křídle byly v druhém patře situovány byty pro šlechtický doprovod, každý o jednom pokoji s předsíní. Druhé a třetí patro středního paláce sloužilo k ubytování císařským důstojníkům. Čtvrté patro pak náleželo císařským služebníkům a personálu jako byli lékař, lékárník, zpovědník, chirurg, vrchní účetní atd. Návrh na zvýšení budov na prvním nádvoří byl zamítnutý. Přístavbou došlo ke zničení většiny sgrafitové výzdoby, kterou nahradil v úrovně římsy figurální štukový pruh střídající se s květinami a vázami. Z této doby pravděpodobně také pocházejí i arkýře v jižním křídle zámku. Od roku 1744 do roku 1757 bylo na přestavbu poděbradského zámku vyplaceno z císařské pokladny úhrnem 130.000 zlatých. Pro představu historici uvádějí, že 1 zlatý v druhé polovině 18. století se hodnotově rovnal 100 Kčs na začátku za 1. republiky a tehdejší měsíční plat úředníka činil v průměru 500 Kč. Na závěr přestavby se chystalo slavnostní vyzdvižení makovice s pamětními listinami na nově zvýšenou věž za přítomnosti samotné panovnice. Došlo při tom k nešťastné události. Když pak Marie Terezie se svým doprovodem jela v roce 1752 do Poděbrad, jeden pokrývač chtěl na sebe panovnici upozornit, spletl z provazů žebřík, po kterém ze země vylez nahoru a chtěl shůry připít na zdraví císařovny při jejím vjezdu do zámku. Jenže v rozrušení, jak pospíchal nahoru, aby všechno stihnul, zamotaly se mu nohy do provazů, spadl dolů a na místě se zabil. V roce 1754 se císařští manželé Marie Terezie a František Lotrinského zúčastnili slavnostního vysvěcení nově obnovené zámecká kaple, kterou Josef II. v roce 1783 zrušil jako nadbytečnou. V roce 1756 viděl císařský pár Poděbrady naposled. Ale to už začínala sedmiletá válka a jedna velká bitva mezi rakouskou a pruskou armádou proběhla v červnu 1757 opět nedaleko od Poděbrad u Křečhoře. Tady rakouský maršál Leopold Daun, který před tím už několikrát pobýval v císařském doprovodu ve svém apartmánu na poděbradském zámku v prvním patře severního křídla, nečekaně porazil pruského krále Fridricha II. Zaskočení Prusové pak ve zmatku prchali a brali s sebou všechno, co mělo nějakou cenu a to se týkalo i Poděbrad. Naštěstí město na ústupu nezapálili, což se obyvatelé báli nejvíc. Po manželově smrti Marie Terezie do Poděbrad už nikdy nepřijela. Souhlasila s tím, aby se ze zámku stala invalidovna, domov pro důstojníky císařské armády ve výslužbě. Její syn Josef II. který byl od roku 1765 spoluvladařem, chtěl využít staré císařské zámky pro kasárny, dokonce i nově dostavěný Pražský hrad chtěl nechat přestavět na kasárny. Nakonec vyslyšel prosby poděbradských měšťanů a umístil sem od roku 1768 jen zařízení pro vysloužilé důstojníky. Zpočátku jich bylo pouze 22 a císařské komnaty se pro ně dělily příčkami, architektura šla stranou. Dostali k dispozici všechen starý zámecký inventář, zdarma stravu a v případě nemoci i ošetření a pomoc. Současný vzhled je jen smutným výsledkem souhry historických událostí, za které slavní stavitelé nemohou. Autorem strohé kasárenské přestavby byl jistě mnohem levnější stavitel Josef Jedlička z Kolína. (LL)