*1921 – †1996
Z rodáka z Polabce se stal slovenský akademik. Je pravda, že se narodil ještě v době, kdy Polabec byl samostatná obec, ale to dnes už dávno neplatí. Tatínek, rovněž Bohuslav, byl ruský legionář. Rodina Novotných je hluboce spojená s Polabím. Nejstarší jeho známý předek Václav Novotný je v matrikách uvedený jako rybář. Toto řemeslo se v rodině předávalo z otce na syna po několik generací. Václavův syn Jiří (1678 – 1748) odkoupil do rodinného vlastnictví pozemek na východním okraji Poděbrad a na vyvýšeném ostrohu nad slepým ramenem Labe, Skupicí postavil rybárnu, která se na několik století stala domovem rodiny Novotných. Ale protože pravidelné záplavy působily ohromné škody na majetku, před 1. světovou válkou se otec Bohuslava, Bohuslav Novotný starší (1891 – 1957) rozhodl přestěhovat do Polabce na druhém břehu Labe. Tady se nejprve narodila dcera Marie (1920) a rok na to syn Bohuslav. Většinu dětství však prožil opět v blízkosti Skupice, kde jeho otec nechal pro svou rodinu postavit vilku. A tam se v roce 1928 narodil nejmladší syn Jaroslav. Obecnou školu navštěvoval mladý Bohuslav v Poděbradech a po maturitě na nymburském gymnáziu v roce 1939 zamířil na České vysoké učení technické, ovšem v důsledku uzavření českých vysokých škol nacisty 17. listopadu 1939 jeho studium velmi brzo skončilo. Jen se štěstím neskončil v koncentračním táboře. Aby unikl totálnímu nasazení, zapsal se na kolínskou obchodní akademii, kde roku 1941 podruhé odmaturoval. Už od středoškolských studií vlivem Jana Hellicha a Ludvíka Kuby spolupracoval s Polabským muzeem v Poděbradech a také s muzeem v Kolíně. Během války po skončení školy pracoval jako úředník a nakonec byl stejně totálně nasazen do průmyslové výroby jako soustružník. Na vysokou školu mohl konečně nastoupit až v roce 1945. Po třech letech (nastoupil rovnou do třetího ročníku, protože studium bylo tehdy možné mimořádně zvládnout i za kratší dobu) promoval (a získal i doktorát) v oboru prehistorie, slovanské archeologie a klasické archeologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po promoci byl čtyři roky zaměstnán jako správce pravěké sbírky v Muzeu hlavního města Prahy. Jeho zásluhou byla archeologická expozice muzea v celém rozsahu jako před válkou otevřena už od roku 1947. Pečlivá a podrobná inventura, která tomu předcházela, je počinem, na nějž dodnes v této instituci navazují. V roce 1952 se oženil se slovenskou archeoložkou Máriou Lackovou a protože v Praze nemohli sehnat byt, přesunuli se společně na Slovensko. Tam Bohuslav Novotný až do roku 1957 působil jako vědecký pracovník Archeologického ústavu Slovenské akademie věd v Nitře na pozici vedoucího odborné dokumentace. Současně od roku 1953 přednášel i na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, kde se v roce 1956 habilitoval a vedl i její archeologické oddělení na Katedře všeobecných dějin. Mimořádným profesorem byl jmenován už v roce 1965 a řádným v roce 1980. V průběhu akademické dráhy vyškolil přes sto slovenských archeologů a podílel se na výchově posluchačů historie i speciálních historických oborů. Velmi mnoho úsilí věnoval vybudování školních archeologických sbírek a odborných knihoven. V roce 1992 změnil působiště a v závěru života pracoval na Trnavské univerzitě, kde se od roku 1994 stal jejím prorektorem. Na katedře humanistiky Filozofické fakulty v té době na jeho podnět vznikl odbor klasické archeologie. Celý život studoval zejména mladší a pozdní dobu kamennou (neolit a eneolit) a jeho hlavním přínosem bylo stanovení přesné periodizace tohoto období pravěku pro oblast dnešního Slovenska. Sám se aktivně podílel na archeologických vykopávkách v dolním Pohroní i v oblasti Tater a na Spiši. Bibliografie jeho monografií a odborných článků čítá více než 400 titulů, samostatných knižních publikací vydal přes dvě desítky. Vydával také cizojazyčné archeologické slovníky. Byl členem mezinárodních archeologických vědeckých společností a Univerzita Komenského v Bratislavě ocenila jeho celoživotní přínos zlatou medailí. (LL)