*1807 – †1894
Rodové kořeny lze vystopovat až ke Georgu (Jiřímu) Oberaygnerovi (*1634). Byl synem Elizabethy Oberaygnerové, kterou pojal za manželku zámožný Lorenz Mayerl, správce stříbrných dolů v Banské Štiavnici. Ve městě měl několik domů, vlastnil také podíly na dolech, držel polnosti i další majetky. Nevlastního syna Georga přijal za svého a odkázal mu polovinu svého nemalého jmění. Georg prokázal technický talent a dědictví rozmnožil i díky několika vlastním technologickým vylepšením těžby stříbrné rudy. Za zásluhy o důlní hospodářství byl v roce 1675 císařem římským a králem uherským Leopoldem I. povýšen dědičně do šlechtického stavu a získal erb s vyobrazením jeřába. Díky tomu, na rozdíl od ostatních generací Obereignerů, máme tak zmínku alespoň o Georgu Oberaygnerovi. Rodina Obereignerů do Poděbrad vstupuje prostřednictvím potomka dávného představitele rodu se šlechtickým predikátem v podobě Josefa z Obereignerů. Narodil se ve Lvově, kde byl jeho otec Johan Nepomuk z Obereignerů c. k. účetním oficiálem. Matka se za svobodna jmenovala Anna de Eige (+1846). Rodina pocházela z již zmíněné Banské Štiavnice, kam přišla z Bavorska nebo z Rakouska. Josef z Obereignerů měl ještě sestru Susane Annu. Syn se měl podle přání otce původně stát knězem. Proto ho rodiče také poslali do kláštera v Pecszi. Jenže mladíkovi se v klášteru nelíbilo a tak raději utekl na vojnu. A díky naverbování k dragounům se v první polovině 19. století dostal jako kadet do poděbradské posádky. V Poděbradech se v roce 1837 se oženil s místní měšťanskou dcerou Terezií Noskovou (1816–1875), vyženil dům č. p. 43/I (dnešní Komerční banka) a stal se tak poděbradským měšťanem. Manželé měli společně celkem 11 dětí, z nichž se však jen čtyři dožily dospělého věku. Nejstarší Terezie (1838–1884) si vzala Vojtěcha Vocílku a žili na Velehradě. Josef (1845–1903) absolvoval Vysokou školu lesnickou v saském Tharandtu a pracoval jako správce lesů ve Slovinsku pro knížecí rod Schönburg-Waldenburg a Vilém (1855–1918) se oženil a odešel pracovat a žít do Prahy. Poděbradům zůstal věrný pouze syn Vojtěch (1853–1928). V roce 1848 došlo k zásadním změnám ve státní správě. V revolučním kvasu 30. září byl v Poděbradech spontánně zvolen osmnáctičlenný měšťanský výbor, do jehož čela se postavil tentokrát poprvé svobodně zvolený a již dříve osvědčený purkmistr Josef z Obereignerů, který správu města vedl ještě v předrevoluční době v roce 1847, kdy musel být celý magistrát potvrzený císařem. Podle záznamu v okresním archivu ke zvolení Josefa Obereignera došlo tak, že nespokojenost poděbradských měšťanů s magistrátními úředníky vyvrcholila v roce 1848 jejich vpádem do kanceláří radnice v čele s jistým Janem Slavíkem a ten prý za všechny řekl: „Až doposud jsme se dali trýzniti od vás, a proto pravím, všichni zde se nacházející, krom pana Oberajnera, opustíte svoje ouřadování, neb jste se již dost zle natropili a nás naokrádali!“. A tak se Josef Obereigner stal prvním svobodně zvoleným purkmistrem. Od samého začátku politických změn se aktivně zapojil ve všem dění ve městě. V revolučním roce 1848 jako reprezentant měšťanského výboru se také účastnil legendárního Kroměřížského sněmu, stal se i velitelem národní gardy v Poděbradech, byl v Praze na barikádách a několikrát účinně zasáhl při zajišťování pořádku ve městě. V dalších volbách v roce 1851 se však stal novým purkmistrem Eduard Hoffmann, bohatý statkář a majitel právovárečného domu č. p. 37/I na náměstí. Podle Prozatímního obecního zřízení z 20. března 1849 obecní správa sice fungovala podle nového zákona, ale silvestrovské patenty zrušily ústavu a stát se vrátil k absolutismu. Nekonaly se žádné další obecní volby a mnozí konšelé tím pádem zůstávali ve svých funkcích po mnoho let, a to až do pádu Bachova absolutismu v roce 1860. Ale protože purkmistr Hoffmann býval často nemocný, většinou ho ve všech povinnostech i nadále zastupoval Josef Obereigner. V prvních volbách po zrušení Bachova absolutismu byl s falešnými sliby zvolen purkmistrem poděbradský poštmistr Václav Hráský. Purkmistroval deset let, ale projevoval se jako velmi kontroverzní člověk, při svém podnikání bezohledný a všeobecně mezi lidmi neoblíbený. Protikladem byl Josef z Obereignerů, kterého v Poděbradech právem považovali za poctivého a rázného člověka, a proto ho zvolili za purkmistra ještě jednou na šest let v roce 1870. V jeho životopise je i pikantní zmínka o odsouzení ke čtyřem dnům vězení za účast na shromáždění 4. září 1862. Šlo o tak zvanou poděbradskou dragonádu, bezohledný útok dragounů na civilisty při vzpomínkové slavnosti na náměstí k 10. výročí úmrtí Františka Turinského. Shromáždění občané, kteří se vraceli z koncertu v divadle, neuposlechli dragounskou hlídku, že ruší noční klid. Nicméně okresní hejtman, před kterého byla okamžitě předvedena celá zadržená městská rada, neshledal nic závadného na shromáždění a radní se svobodně vrátili zpět na náměstí. V tu chvíli nespokojený plukovník Bellegradi nařídil svým dragounům, aby bitím a sekáním šavlemi naplocho rozehnali do temné noci často potrhané a zkrvavené účastníky shromáždění. Celá městská rada si pak stěžovala na postup dragounů na místodržitelství v Praze. Výsledkem však bylo, že hrabě Bellegradi byl sice přeložen, ale povýšen a tolerantní okresní hejtman Grabesteiner předčasně penzionován. Navíc 11 občanů Poděbrad, včetně bývalého purkmistra Josefa Obereignera, bylo obžalováno za výtržnictví a odsouzeno ke čtyřem dnům vězení. (EN)