*1949 – †2011
Do historie poděbradského sportu vstoupil Zdeněk Pavelka tím, že sem dvakrát přivedl 1. ligu ve stolním tenise a to je, na město velikosti Poděbrad, kde převážně dominují tradiční sporty jako fotbal a basketbal, výkon jistě úctyhodný. Rodiče měli pro jeho sportování pochopení a navíc následoval staršího bratra Jaroslava (1944–2023), kterému se chtěl jako mladší bráška vždycky vyrovnat. Už na základní škole mu učitelé do žákovské knížky psali sympatickou pochvalu, že Zdeněk běhá jako Zátopek. Ale při všem tom sportování nezanedbával ani školu. Po základní škole maturoval na zdejším gymnáziu a vybral si studium na pražské FTVS. Jenže nástup na kýženou školu si musel ještě odpracovat. Totiž třebaže maminka Zdeňka byla vyučená švadlena a tudíž osoba z dělnické profese, tatínek Jaroslav byl před rokem 1948 ředitelem poděbradské sklárny, takže očima nového režimu takový malý kapitalista. Dva roky musel Zdeněk manuálně pracovat ve sklárnách, aby nakonec mohl vystudovat vysokou školu. Čas ovšem dobře zužitkoval, protože se stále víc zdokonaloval jako hráč ve stolním tenisu. Nakonec školu úspěšně absolvoval a následnou vojnu prožil v dresu vojenského klubu. Zdeněk Pavelka měl trochu smůlu, protože patřil do silné generace fenomenálního Jaroslava Kunze (1946) a Milana Orlowského (1952), ale přesto tam zdaleka nehrál druhé housle. Jenže tituly vyhrávali ti druzí. Nicméně patřil do TOP 12 československých stolních tenistů, hrál extraligu za VŠ Praha a za největší úspěch považuje účast na mistrovství světa akademiků. Ale možná ještě větší úspěch bylo, že ostřílený sportovec a z vysoké školy diplomovaný trenér basketbalu, volejbalu a stolního tenisu přivedl s partou šikovných a talentovaných vrstevníků v 80. letech minulého století do Poděbrad již zmíněnou prestižní 1. ligu. Ale zcela jistě Zdeněk Pavelka dosáhl na ještě jeden a pro něj určitě mnohem důležitější sportovní úspěch a tím je jeho syn Tomáš (1980). Prvorozená dcera Eva (1978–2016) byla sice na stolní tenis možná ještě talentovanější než mladší bratr, ale protože v Poděbradech nebylo ženské družstvo, tak z hvězdné kariéry nakonec sešlo a Eva se stala výbornou lektorkou angličtiny. To Tomáš, který také po otci zdědil pohybové dispozice, stolnímu tenisu zcela propadl. Otec se mu poctivě věnoval a Tomáš se od okresního přeboru vypracoval s poděbradským týmem v roce 1994 opět až do 1. ligy. Ale kromě toho získal dvě bronzové medaile z mistrovství Evropy, 5. místo na mistrovství světa v týmu České republiky a je také dvojnásobným mistrem České republiky. Na světovém žebříčku ITTF byl nejlépe umístěný v roce 2005, kdy byl na 88. místě. A v tom všem je bez nadsázky veliký kus práce a obětování jeho otce a trenéra v jedné osobě. Vedle stolního tenisu samozřejmě musel také Zdeněk Pavelka uživit rodinu. Tu založil společně s dívkou z Prostějova Jaroslavou Indrákovou (1949), později známou poděbradskou lékařkou. Poznali se v Praze v tramvaji a prý hned přeskočila vzájemná jiskra. A třeba manželka stolní tenis pozorovala jen zpovzdálí, rodina si dokázala pořádně užít společné sportování s velkou raketou na zdejší tenisové antuce. Rodinné mistráky, zápasy pohlaví a staří proti mladým, patřily pro všechny k úžasným zážitkům. Celý život Zdeněk Pavelka pracoval jako učitel tělesné výchovy a sport miloval stejně jako školu. Začínal na zdejší základní škole (tehdy Zdeňka Nejedlého, dnes ZŠ TGM) a potom přešel na hotelovou školu, které byl věrný dlouhá léta. Po roce 1989 dostal nabídku, aby na rok odešel do německého města Pegnitz poblíž Norimberku, kde se jednak zdokonaloval v němčině, a jednak samozřejmě také hrál za místní klub, kde pracoval i jako trenér. Výsledkem bylo, že si rozšířil pedagogickou aprobaci o němčinu a úspěšně ji ve škole rovněž aplikoval. Na hotelové škole se jako kantor potkal také s bývalými sportovci, kteří si zde doplňovali vzdělání, jako byli Antonín Panenka, Zdeněk Grygera, Tomáš Skuhravý, se kterými se přes společného sportovního ducha brzy i spřátelil. Zdeněk Pavelka krátce zkoušel na částečný úvazek pracovat také jako kondiční trenér české reprezentace od 12 do 18 let, ale nakonec u něj zvítězilo srdce poděbradského patriota a uspokojení z práce středoškolského učitele. (LL)