*1908 – †1958
Narodil se na Vyškovsku v malé obci Luleč do rodiny malorolníka a řezníka Jana Plhala a Marie Plhalové. Měl ještě sestru, která však v osmi letech zemřela na záškrt. Po základní škole nastoupil na gymnázium, a i když všeobecná krize na rodinu Plhalových těžce doléhala, rodiče syna na studiích udrželi. Přestože bylo jasné, že hloubavý syn a vášnivý čtenář půjde na vysokou humanitní školu, musel získat na výslovné přání otce vedle maturitního vysvědčení ještě výuční list řezníka. V roce 1927 nastoupil na filozofickou fakultu brněnské univerzity a už tam ho začaly přitahovat kroužky levicově orientovaných spolužáků. Samozřejmě s ohledem na rodinnou situaci si musel na studium vydělávat kondicemi a nejrůznějšími příležitostnými brigádami. Vystudoval učitelský obor s aprobací čeština a němčina a jako doplňkové jazyky si přibral ještě ruštinu a srbochorvatštinu. První umístěnka ho přivedla na školu do Olomouce, ale pak přišla šance učit český jazyk a němčinu na Vyšší hospodářské škole v Poděbradech (dnešní zemědělská škola), kam nastoupil v roce 1932 a učil tady až do roku 1949, kdy se stal ředitelem. V roce 1938 se oženil Julií Tomsovou a hned dobrovolně nastoupil jako mobilizovaný důstojník na obranu západní hranice. Národní vzedmutí však brzy vyvanulo, záložní vojáci se vraceli domů a Plhalovým se brzy narodila jediná dcera Vláďa (1939), pozdější uznávaná poděbradské zubní lékařka. Leč manželství vydrželo jen krátce, Jan a Julie se rozešli a Jan Plhal až do konce života zůstal sám. Rodinu mu bez nadsázky nahrazovali jeho žáci, kteří ho měli ve velké oblibě a stejně tak i levicově smýšlející přátelé. Jan Plhal po skončení 2. světové války jako spousta jeho vrstevníků spontánně vstoupil do komunistické strany a aktivně se podílel na prosazování komunistických ideálů a myšlenek. Ke svému levicovému smýšlení postupně dozrával a určitě k tomu přispělo i osobní angažmá v protifašistickém odboji v Poděbradech. Byl členem ilegální odbojové skupiny Šíma – Uher 777. Po její dekonspiraci byl v lednu 1945 zatčen, vězněn v Kartouzích a v Terezíně, odkud byl 19. dubna 1945 naštěstí propuštěn. Po návratu do Poděbrad se okamžitě zapojil do ilegálního Revolučního národního výboru a stal se jeho místopředsedou. Z této pozice se podílel od 2. května 1945 na pokojném převzetí moci v Poděbradech od německého wehrmachtu a jako šéf bezpečnostní komise zajišťoval poděbradskou návštěvu prezidenta Edvarda Beneše 17. srpna 1945. Na podzim 1945 se stal nejprve předsedou poděbradského okresního akčního výboru, který se přerodil na okresní národní výbor právě v čele s Janem Plhalem. Byl současně také předsedou poděbradské organizace KSČ. V květnových volbách roku 1948 do Národního shromáždění ČSR získal poslanecký mandát za kraj mladoboleslavský. Ve sněmovně pracoval v hospodářském výboru, ústavně právní komisi a zahraniční komisi. Krátce po zvolení do parlamentu se vzdal funkce předsedy ONV. Na přelomu let 1951 a 1952 vrcholil vnitrostranický boj, který smetl se skupinou později popraveného Rudolfa Slánského nejen jeho nejbližší spolupracovníky, ale také sympatizanty a podporovatele generálního tajemníka i na okresních úrovních. Janu Plhalovi jeho spolustraníci náhle začali vyčítat, že během revoluce v roce 1945 údajně vydával z titulu své funkce osvědčení kolaborantům, že na škole protěžoval děti kulaků. Nic na tom, že se za něj postavila většina studentů i pedagogů školy. Absolvoval spoustu výslechů a psychických i fyzických nátlaků. Dva roky před koncem volebního období v roce 1952 byl stranickým sekretariátem přinucen, aby se vzdal poslaneckého mandátu. Současně odstoupil ze všech stranických funkcí. Odstěhoval se z Poděbrad a krátce vykonával pozici inspektora Československých státních lesů v Hradci Králové. Na podzim roku 1952 nastoupil jako učitel do pražské průmyslové školy bytové tvorby, kde pracoval až do své předčasné smrti, když se rozhodl, zřejmě pod vlivem těžkých depresí, ukončit svůj život sebevraždou. (LL)