PLICKA RICHARD

800 poděbradských příběhů

*1866 – †1936

Jedinou připomínkou tohoto muže v Poděbradech je výstavná vila v Lipanské ulici na Žižkové, která byla od roku 1979 využívána pro sociální služby. Richard Plicka ji nechal postavit v roce 1931, když se chystal na odpočinek a opouštěl místo dlouholetého ředitele reálného gymnázia v Brandýse nad Labem, ale mnoho let si v ní důchodu neužil, protože v dubnu 1936 zemřel. Narodil se v roce 1866 ve Slaném, kde jeho otec byl kožešníkem, matka pocházela také z rodiny kožešníka. V rodném městě vystudoval i gymnázium a po maturitě v roce 1877 se přihlásil na univerzitu, kde se zaměřil na studium jazyků. Po absolvování školy začal v roce 1893 učit na Slovanské zemské vyšší reálné škole v Prostějově. Odtud záhy přešel jako suplující profesor na Státní gymnázium v Roudnici a v následujícím školním roce přešel jako výpomocný učitel na c. a k. českou státní reálku do Prahy Karlína, kde učil dva roky. Na jeden následující školní rok odešel jako suplent do Českého ústavu pro vzdělávání učitelek, kde také poznal svoji budoucí manželku Blaženu, rozenou Sedláčkovou, dceru ředitele měšťanských škol ve Strakonicích. S ní se, po jejím absolvování školy a krátkém působení v Sušici, oženil v roce 1899. On sám už předtím nastoupil na místo provizorního učitele ve Státním gymnáziu v Jindřichově Hradci. Skutečným učitelem tu byl jmenován v roce 1900 a od té doby tu samostatně učil až do konce školního roku 1922. Poté byl jmenován ředitelem Státního reálného gymnázia v Brandýse nad Labem. Ústav vedl až do roku 1931, když byl předtím požádán vicepresidentem zemské školní rady, aby uvolnil místo mladším. V té době už měl dostavěnu vilu v Poděbradech, kam se přestěhoval se svou manželkou a jediným synem Jaromírem (1902–1979). V Poděbradech se na rozdíl od předchozích míst už neúčastnil žádného veřejného ani společenského života a po pěti letech tu náhle zemřel. Když v roce 1979 zemřel syn Jaromír Plicka bez přímých dědiců, bylo dovoleno Polabskému muzeu, aby si vybralo z jeho movitého majetku vše, co by stálo za zachování. Šlo především o písemnosti, protože velká knihovna i zařízení celého bytu bylo v takovém stavu, že se nedaly uchovat. Blažena Plicková zemřela v roce 1971 a Jaromír, trpící po celý život vážnou nervovou chorobou, nezvládl celou vilu udržovat. Na mnoha místech do ní léta zatékalo, přibývalo odpadu a on při své mimořádné inteligenci se asi natolik za to prostředí styděl, že do vily nikoho nepustil. Polabské muzeum proto od roku 1979 pečuje písemnou pozůstalost Jaromíra Plicky, která je významná z hlediska dějin muzea. Spolu s osobními písemnostmi se dostaly do muzejního archivu i zajímavé písemnosti po jeho otci Richardu Plickovi. Jsou to drobné básnické a beletristické pokusy z mládí, texty přednášek a projevů a také několik jazykovědných článků a studií do výročních zpráv gymnázií, na nichž působil. Do jeho mladších let a to zřejmě v souvislosti s působením v Prostějově, kde začínal (1895), spadá i kartotéka sebraného a zpracovaného dialektologického materiálu z Hané, na kterou dostal stipendium 200 zlatých od presidia Hlávkovy akademie, doplněná obsáhlým rukopisem Příspěvky k mluvnici nářečí hanáckého. Příběh Richarda Plicky jen dokládá, jak už v první republice byly Poděbrady atraktivním místem pro život velmi zajímavých stárnoucích osobností. (JH)