*1829 – †1898
Básník, autor povídek pro mládež, překladatel a buditel Václav Pok se narodil v Poděbradech, a coby začínající literát si později přidal druhé jméno Poděbradský jako výraz své sounáležitosti s rodným městem. Pocházel ze starého a rozvětveného rodu Poků (také Peků), který žil v Poděbradech po mnoho generací. Už jeho otec Ignát Pok měl na tehdejší dobu slušné vzdělání, proto zastával různé úřednické funkce na poděbradském magistrátu. Spravoval obecní jmění a hodně se pro dobro Poděbrad angažoval hlavně kolem roku 1848 u dvorních úřadů. Jako současník a důvěrný přítel mecenáše Martina Paroubka se staral o místní chudé a po jeho smrti se stal správcem jím založené chudinské nadace. Ignát Pok se dvakrát oženil a měl celkem deset dětí, syn Václav Ignát byl sedmým v pořadí. Své mládí prožil v přívětivém rodinném prostředí, na které mnohokrát ve svých rukopisných, kaligraficky napsaných pamětech vzpomínal. Po absolvování obecné školy odešel na gymnázium do Prahy a pak do Vídně, kde krátce studoval filozofii. Jeho následný neklidný a dobrodružný život začal účastí na revolučním dění v Praze roku 1848. Byl členem výboru radikální studentské organizace Slávie a publikoval v neméně radikálně demokratickém tisku Pražský večerní list. Po potlačení revoluce odešel z obavy před perzekucí spolu s dalšími dobrovolníky do Uher bojovat proti maďarskému povstání. Vstoupil do sboru slovenských dobrovolníků, kde se spřátelil s Ludovítem Štúrem. V hodnosti nadporučíka se záhy stal pobočníkem velitele sboru barona Sewartovského. Po rozpuštění sboru vstoupil do státních služeb a pracoval u stoličního úřadu v Trnavě. Roku 1852 se přestěhoval do Vídně. Pracoval nejprve na ministerstvu osvěty, ale roku 1854 už působil jako tlumočník češtiny u vídeňského krajského soudu. Roku 1856 se pro své vlastenecké texty dostal do konfliktu s úřady, a aby unikl vězení, odešel znovu do Uher. Účastnil se tam zakládání pozemkových knih a při této práci procestoval Dolní i Horní Uhry. Na začátku šedesátých let se rozhodl pro návrat do Prahy. Roku 1863 byl přijat do služeb Zemského výboru království Českého, kde působil nejdříve opět jako sněmovní překladatel, pak se stal kancelistou a skončil jako úřední správce chudinského jmění na magistrátu města Prahy. Od roku 1881 získal úřednické místo v Občanské záložně pražského Karlína a naposledy opět pracoval na pražském magistrátu. Do literatury vstoupil už jako student drobnými příležitostnými básničkami a povídkami pro mládež. Skládal také aktuální písňové texty s politickým podtextem na známé popěvky. Brzy mu vyšla tiskem Zábavná knížka pro dítky a Vánoční stromeček. Už od studentských let, a vydrželo mu to po celý život, ochotně přispíval do různých časopisů a hojně překládal z ruštiny, francouzštiny, maďarštiny a němčiny. Proto od sedmdesátých let jeho původní tvorba značně ustoupila četným překladům významných soudobých prozaiků a básníků (J. I. Kraszewski, N. V. Gogol, I. S. Turgeněv, M. Jókai, S. Petöfi, F. Grillparzer ad.). Do českého literárního prostředí přispěl dosud málo známým tématem života haličských Židů, Bělorusů a polských emigrantů (překlady povídek E. Orzeszkové a T. T. Ježe). Jako vzpomínku na rodné město napsal knížku Poděbradský zámek, v níž na konec přidal delší báseň o historii Havířského kostelíka. Útlá knížka vyšla v roce 1883 nákladem poděbradského tiskaře Hochmanna. Stejné pohnutky ho vedly k napsání písní Hymna Poděbradská a Kde domov můj, s texty plnými vlasteneckého nadšení. Obě písně napsal na velké kartony, opatřil vlastnoručními malbami a věnoval poděbradské Občanské besedě (odtud se dostaly do muzejních sbírek). Nechyběl v žádné pražské společnosti, která si připomínala Poděbrady – město krále Jiřího. K jeho propagaci přispíval přednáškami a ke slavnosti odhalení pomníku krále Jiřího v roce 1896 napsal pojednání Král Jiří z Poděbrad a jeho pomník na zemské Jubilejní výstavě v Praze a sepsal také životopisnou brožuru Král Jiří z Poděbrad. Ta vyšla v mnohatisícovém nákladu. Ale i jinak byl činný. Ve prospěch Národního divadla v roce 1881 nejenže organizoval peněžní sbírky, ale vydal i báseň Umění chrám nad Vltavou. Rok předtím založil spolek písařů Koldín a stal se jeho předsedou. V poděbradském muzeu je uloženo i několik jeho drobnějších prací, mimo jiné rukopisná kronika Upomínky z mého mládí napsaná v roce 1869 pro mladší sestru Barboru. Snad nejznámějším jeho počinem je překlad Schleglova textu rakouské státní hymny ve znění, které se záhy stalo oficiálním. Václav Pok se dvakrát oženil, ale neměl žádné děti. Zemřel náhle na mozkovou mrtvici ve věku 69 let a byl pochován v Praze na Olšanských hřbitovech. (LK, LL)