*1233 – †1278
V pořadí pátý český král byl svým otcem původně určen pro církevní dráhu, ale nečekaná smrt prvorozeného bratra Vladislava z něj učinila následníka trůnu. Přemysl Otakar se podle pověsti narodil cestou v nedalekém Městci Králové, ale v Poděbradech zanechal svou nesmazatelnou stopu. Koncem šedesátých let třináctého století stál Přemysl Otakar II. na vrcholu moci. Hranice Českého království rozšířil o Chebsko a Sušicko, navíc byl rakouským a štýrským vévodou. Král v čase hojnosti systematicky zakládal pozdější významná královská města, hrady a kláštery, aby tak upevnil svou politickou i ekonomickou sílu. A právě v době těchto nepřetržitých cest královstvím zřejmě objevil Poděbrady, dřevěnou tvrz s kamennou věží a s velkým bonusem hustých lesů plných lovné zvěře. Samotné Poděbrad král získal jako odúmrť po smrti Beneše z Poděbrad, byť měl své legitimní dědice. Odúmrť bylo středověké právo panovníka, který mohl převzít prakticky majetek každého, kdo zemřel bez mužských dědiců, čímž byl zbytek rodiny vyděděn (okraden). Přemysl si Poděbrady velmi oblíbil a v letech 1262 – 1268 nechal přestavět zdejší tvrz na kamenný vodní hrad, kam pak často zajížděl s celým dvorem a odtud i vládl zemi. Pro českou historii je zásadní zde podepsaná smlouva ze 4. prosince 1268, v níž prohlásil bezdětný vévoda Oldřich Sponheimský bratrance Přemysla Otakara II. univerzálním dědicem Korutan a Kraňska. Mezi svědky Poděbradské smlouvy se uvádějí mimo jiné štýrský hrabě Oldřich z Heunburgu, vyšehradský probošt Petr, brněnský probošt Konrád a také Albrecht Tyrolsko – Gorický. To svědčí, jak vybraná společnost pobývala s králem na Poděbradech. Po Oldřichově smrti 27. října 1269 smlouva vstoupila v platnost. Krátce na to se Přemyslovi dobrovolně podřídily na severovýchodě Itálie také dvě významná města furlánského regionu Pordenone a Cividale a za svého hejtmana přijala Přemysla Otakara II. také rozlehlá kapitula akvilejská. Moc českého krále tak dosáhla až k moři. Leč vzrůstající Přemyslova síla nemohla zůstat bez povšimnutí, proto když v roce 1273 nečekaně zemřel římský král Richard Cornwallský, Přemysl Otakar II. byl na krok od koruny římského krále, leč kurfiřti se zalekli jeho vlivu a dali přednost neznámému Rudolfovi z bezvýznamného hraběcího rodu Habsburků. Český král však nebyl v rozporu s říšským právem na volbu pozván, a tudíž ji odmítal uznat. Na oplátku ambiciózní Rudolf už následující rok zase zpochybnil legitimitu Přemyslovy vlády nad rakouskými zeměmi. Šlo o to, že Korutany byly říšským lénem, které mohl udělit pouze římský král. Navzdory všem důstojným svědkům sporná poděbradská smlouva byla v rozporu se středověkým právem. A když český král nereagoval na opakované výzvy, v roce 1276 zaútočila Rudolfova vojska na Přemyslovy alpské země. Od českého krále se odvrátila většina tamního panstva a Rudolf s přispěním Vítkovců a Rýznburků dokonce spunktoval domácí vzpouru a zaskočený Přemyslovec se musel nedobrovolně vzdát celého rozlehlého území. V obavě, aby tahanicemi v Rakousku nepřišel o domácí trůn, uzavřel téhož roku nevýhodný Vídeňský mír. Rudolf však dál stupňoval tlak a odbojnou českou šlechtu vzal pod svou ochranu. Přímý střet dvou nejmocnějších mužů té doby byl už jen otázkou času. Poslední komunikace mezi Přemyslem a Rudolfem odešla v podobě královského listu s datem 31. října 1277. V listu Přemysl důrazně odmítl, aby ti, kteří jsou k němu připoutáni slibem poddanské věrnosti, byli vyňati z jeho moci. A tuto svou vůli je připravený prosadit i silou. Dopis, který byl předzvěstí osudové bitvy na Moravském poli, odešel právě z Poděbrad, kde tou dobou opět dlel celý královský dvůr. A protože na něj Rudolf nikdy neodpověděl, musel už Přemysl reagovat silou. Rozhodující střet, který vstoupil do historie jako bitva na Moravském poli u vesničky Dürnkrut, byl stanovený na pátek 26. srpna 1278. Přemysl měl sice početní převahu, ale úmorné vedro kosilo jeho těžkooděnce stejně spolehlivě jako pohyblivější lehká jízda složená z uherských Kumánů. Navíc Rudolf zaskočil Přemysla skrytou zálohou, která vnesla zmatek do českého vojska. Čeští páni, místo aby podle rytířské tradice stáli věrně po panovníkově boku, začali prchat. Osamocený král byl sražen z koně, a třebaže měl být opět podle rytířských regulí zajat, z rozboru kosterních ostatků je zřejmé, že utrpěl desítky ran naznačujících až bolestivé týrání. Smrtelná byla sečná rána do čela, která rozdělila lebku na dvě poloviny. Cesta pro budoucí mnohonárodnostní habsburskou monarchii byla otevřená. (LL)