*1233 – †1278
Hned dvě klíčové události života i vlády Přemysla Otakara II. jsou překvapivě spojeny právě s poděbradským hradem. Zdejší kamenné zdi se tak staly němým svědkem událostí, kdy se v Poděbradech psaly dějiny Evropy. Jeden z nejvýznamnějších českých panovníků, v pořadí pátý český král, však byl svým otcem původně určen pro církevní dráhu. Ale nečekaná smrt prvorozeného bratra Vladislava z něj učinila následníka trůnu. Nutno však poznamenat, že jeho odvaha, diplomatické a organizační schopnosti a v neposlední řadě i vysoké sebevědomí byly vhodnou výbavou pro středověkého panovníka. Přemysl Otakar II. se podle pověsti narodil cestou v nedalekém Městci Králové. Královskou moc a bohatství upevňoval zakládáním více než tří desítek měst a hradů jako České Budějovice, Kolín, Nymburk, Chrudim, Uherské Hradiště, nebo třeba brněnský Špilberk. Stejně tak založil ve Vídni Hofburg, ruský Kaliningrad, polské Kladsko a německou Žitavu. A právě v době těchto nepřetržitých cest královstvím zřejmě objevil Poděbrady, dřevěnou tvrz s kamennou věží a s velkým bonusem hustých lesů plných lovné zvěře. K samotným Poděbradům záhy přišel ne zcela čestným způsobem, když je získal jako odúmrť po smrti Beneše z Poděbrad, byť měl své legitimní dědice. Odůmrť bylo středověké právo panovníka, který mohl převzít prakticky majetek každého, kdo zemřel bez mužských dědiců, čímž byl zbytek rodiny vyděděn (okraden). Přemysl si Poděbrady velmi oblíbil a v letech 1262 – 1268 nechal přestavět zdejší tvrz na kamenný vodní hrad, kam pak často zajížděl s celým dvorem a odtud i vládl zemi. Pro českou historii je zcela zásadní zde podepsaná smlouva ze 4. prosince 1268, v níž prohlásil bezdětný vévoda Oldřich Sponheimský bratrance Přemysla Otakara II. univerzálním dědicem Korutan, Kraňska. Mezi svědky Poděbradské smlouvy se uvádějí mimo jiné štýrský hrabě Oldřich z Heunburgu, vyšehradský probošt Petr, brněnský probošt Konrád a také Albrecht Tyrolsko – Gorický. To svědčí, jak vybraná společnost pobývala s králem na Poděbradech. Po Oldřichově smrti 27. října 1269 smlouva vstoupila v platnost. Krátce na to se Přemyslovi dobrovolně podřídily na severovýchodě Itálie také dvě významná města furlánského regionu Pordenone a Cividale a za svého hejtmana přijala Přemysla Otakara II. a také rozlehlá kapitula akvilejská. Moc českého krále tak dosáhla až k moři. O svém panovníkovi napsal neznámý autor v Annales Otakariani: „Králi nejnepřemoženější a nejvýtečnější, kdo ze smrtelníků na světě se může rovnati tvé moci! Bůh kraluje na nebesích, ty z jeho dopuštění panuješ na zemi i nad vévody i knížaty zemí, a není, kdo by se mohl protiviti tvé vůli a tvé jméno zaznělo až k moři.“ V roce 1273 Přemysl Otakara II. sahal po koruně římského krále, leč kurfiřti se zalekli jeho vlivu a dali přednost neznámému Rudolfovi z bezvýznamného hraběcího rodu Habsburků. Český král však nebyl v rozporu s říšským právem na volbu pozván, a tudíž ji odmítal uznat. Na oplátku novopečený římský král zpochybnil legitimitu jeho vlády nad rakouskými zeměmi a dokonce s přispěním Vítkovců a Rýznburků spunktoval domácí vzpouru. Přemysl Otakar II. v obavě, aby tahanicemi v Rakousku nepřišel o domácí trůn, uzavřel nevýhodný Vídeňský mír. Rudolf však dál stupňoval tlak a odbojnou českou šlechtu vzal pod svou ochranu. Na to odpověděl Přemysl ostrým dopisem, který byl napsán během pobytu královského dvora v Poděbradech s datem 31. října 1277. V listu důrazně odmítl, aby ti, kteří jsou k němu připoutáni slibem poddanské věrnosti, byli vyňati z jeho moci. A tuto svou vůli je připravený prosadit i silou. Dopis byl předzvěstí osudové bitvy na Moravském poli. List odešel z Poděbrad, kde tou dobou opět dlel celý královský dvůr. A protože na něj Rudolf nikdy neodpověděl, musel Přemysl reagovat silou. Osudný dopis byl posledním impulsem k bitvě na Moravském poli u vesničky Dürnkrut 26. srpna 1278. Vítězný Rudolf Habsburký pak zahájil nebývale úspěšné tažení svého rodu dějinami. (LL)