
*1964
Patří mezi málo lidí s vazbou na Poděbrady, kteří získali nejen státní Medaili za zásluhy, ale také vysoký francouzský Řád čestné legie za neúnavný boj za lidská práva. Kromě toho má i spoustu novinářských ocenění jako třeba je Cena Ferdinanda Peroutky, Novinářská křepelka, Cena Karla Havlíčka Borovského, Cena Františka Kriegela, nebo třeba Cena Gratias Agit. Válečná reportérka, novinářka, spisovatelka, humanitární pracovnice a odvážná žena i matka rodiny se narodila v Českém Brodě jako Petra Švábová. Dětství prožila u prarodičů ve Vrbové Lhotě nedaleko Poděbrad, kde také dnes už řadu let opět bydlí. Její prarodiče tam kdysi přišli o řeznictví a hospodu, které jim komunisté znárodnili. Po základní škole chodila na poděbradské gymnázium. Volba stát se novinářkou byla spíš nečekané hnutí mysli, než naplněný životní cíl. V osmnácti letech dlouho ležela po vážném sportovním úraze nohy v nemocnici. Chvíli to vypadalo, že už nikdy nebude pořádně chodit. Znamenalo by to zapomenout na basketbal, na koně, na zvířata, kterým se chtěla v budoucnosti věnovat. Z dlouhé chvíle zkoušela v nemocnici psát a něco jí otiskly okresní noviny Nymbursko. A tak se řízením osudu po maturitě rozhodla pro studium žurnalistiky na Univerzitě Karlově. Doktorát získala v lednu 1989 za práci na téma kreslených seriálů, s důrazem na vývoj časopisu Čtyřlístek. Už během studia pracovala v redakci časopisu Květy a měla na starosti běžná ženská témata jako je móda, antikoncepce a podobně. V lednu 1989 se účastnila Palachova týdne a v důsledku toho byla propuštěna z časopisu Květy a tak se chvíli živila uklízením vagonů. Po sametové revoluci začala pracovat v Lidových novinách. V té době se právě rušila zpravodajská pozice v Moskvě, protože všichni chtěli na Západ. Přesvědčil ji pozdější senátor Jaromír Štětina, aby to na tři měsíce jela do Ruska zkusit. Zůstala tam deset let. Vydržela by i déle, ale prezident Putin ji zařadil na seznam 56 nežádoucích novinářů. Rusko musela na dalších deset let opustit. Ovšem právě tam poznala velmi zblízka válečné utrpení v Čečensku, Osetii, Abcházii, Gruzii, Tádžikistánu, Náhorním Karabachu, v Afghánistánu. Prožila všechny hrůzy, které válka a zejména ta guerillová přináší. Zažila veřejné popravy, kobercové nálety, výbuchy min, viděla kolem sebe potoky zbytečně prolité krve a stovky mrtvých a kdesi na Kavkaze jí přímo pod koly transportéru vybuchla mina. Mladý řidič zahynul. V Rusku dala dohromady následně respektovanou zpravodajskou agenturu Epicentrum. Na vybavení padlo celé věno po babičce. V roce 1994 byla očitým svědkem bombardování Grozného ruskou armádou. V době útoku militantů pod vedením Šamila Basajeva na město Buďonnovsk a po obsazení zdejší nemocnice se s několika novináři nabídla jako rukojmí místo pacientů nemocnice. Každodenní lidské utrpení ji nakonec přivedlo k humanitární práci. V Grozném založila domov pro válečné sirotky a po návratu do Česka v jihočeských Rakovicích spolu s Janou Hradilkovou založila v roce 2001 občanské sdružení Berkat (čečensky „štěstí“), které pomáhá zejména lidem v Čečensku, Afghánistánu a uprchlíkům v ČR. Poprvé byla vdána za Čecha, po rozvodu žila s Čečencem Ibrahimem, kterého unesli Rusové a je dodnes nezvěstný. Nikdy nebyl prohlášen za mrtvého. Po teroristických útocích na Světové obchodní centrum v New Yorku v září 2001 odjela do Afghánistánu, kde se seznámila se svým budoucím mužem Paikarem Paikarem, který jí zpočátku dělal řidiče a tlumočníka. Věnoval se také humanitární práci a pracoval jako dokumentarista. V roce 2003 se za něj Petra provdala. Po pěti letech se vrátila do České republiky, kde se jí ve dvaačtyřiceti letech narodil syn Zafar (*2007), později dostala do Česka celou Paikarovou rodinu. Petra Procházková také natočila řadu dokumentů a napsala několik knih, například Aluminiová královna a podle její novely Frišta vznikl film Moje slunce Mad, který získal cenu francouzské filmové akademie César pro nejlepší celovečerní animovaný film. S blížící se šedesátkou Petra Procházková v roce 2018 nastoupila do Deníku N, přestože tvrdila, že nechce dělat novinařinu celý život, že si chcete zkusit ještě něco jiného. Od novinařiny se jí nedaří odtrhnout. Válka na Ukrajině opět změnila život. Už prý měla nakročeno do předčasného důchodu, že třeba bude psát knížku. Od roku 2022, kdy vypukla válka na Ukrajině, je znovu novinářkou na dvacet čtyři hodin denně a aktivně se zapojuje do různých humanitárních akcí. (LL)