*1898 – †1978
V polovině padesátých let minulého století to byla jedna z nepřehlédnutelných osobností Poděbrad. MUDr. Vojtěch Sailer svou odborností a společenskou angažovaností zasahoval do mnoha sfér života ve městě. Přestože 31. října 1978 zemřel těžce nemocný a po smrti své ženy Olgy a syna opuštěný v domově důchodců, zůstala po něm trvalá památka – oceňovaná kniha Byli jsme tři lékaři, která vyšla ještě za jeho života v roce 1972. Iniciativou Sailerova vnuka a pravnuka byla kniha vydána v anglickém překladu v roce 2020 pod názvem Doctor in Terezin. Vojtěch Sailer se narodil v Roudnici nad Labem. Tam také vystudoval klasické gymnázium, kde vládla latina a řečtina. Kamarádi z mládí na něj rádi vzpomínali jako na srdečného a veselého chlapce, kterého měl každý rád. Byl nadšeným ochotníkem a mnohokrát si zahrál v roudnickém ochotnickém divadle. Měl i velké hudební nadání, absolutní hudební sluch a hudební paměť, naučil se dobře hrát na čelo, flétnu a fagot, ale dát se na uměleckou dráhu neplánoval. První světovou válku prožil jako důstojník dělostřelectva na italské frontě. Odtud si také přinesl jako památku poškození sluchu, jak při střelbě stával u kanonu. V bojích byl zraněn na noze a převezen do Prahy, kde se léčil. Zároveň se dal zapsat na Karlovu univerzitu ke studiu medicíny. Když v roce 1924 dokončil lékařská studia, nastoupil na svou první lékařskou praxi do Havlíčkova Brodu, kde tehdy působil náš významný chirurg prof. F. Zahradnický. (Není bez zajímavosti, že profesor Zahradnický zemřel během lázeňského pobytu v Poděbradech v roce 1930). Od něj se naučil dobře operovat a také zde poznal svou budoucí ženu Olgu. S ní se po svatbě usadil nejdříve v Lišově u Českých Budějovic a odtud se pak v roce 1934 přestěhoval s rodinou natrvalo do Poděbrad. Poděbrady ve třicátých letech minulého století prožívaly velký lázeňský boom a otevřela si tu ordinaci řada nových lékařů, Vojtěch Sailer byl mezi nimi. Pro byt i ordinaci si našel prostory v nedlouho předtím postavené funkcionalistické vile Astra v dnešní Školní ulici poblíž lázeňského středu. Pro svou veselou a přátelskou povahu se tu brzy zabydlil a našel mnoho nových přátel, zejména když se i se svojí ženou stali členy čilého ochotnického souboru Jiří. Vojtěch Sailer byl brzy vyhledávaný jako obratný a empatický lékař. Velké sympatie místních si získával třeba tím, že neváhal v hospodě přisednout ke zdejším dělníkům, popít s nimi, zazpívat si a zahrát na kytaru. Ztělesňoval junáka z české lidové písně Já nevím, já nevím, v níž se zpívá: Já umím tancovat, pivo pít, karty hrát, tak nevím, že mě nechceš! Protože nevymáhal na chudších své účty, naopak jim leckdy přidal ze svého, bylo samozřejmé, že v tom pokračoval i po příchodu Němců. Za to, že přispíval rodinám zatčených a vězněných účastníků protinacistického odboje, byl na Tři krále 6. ledna 1943 zatčen gestapem. Ve stejný den a ze stejných důvodů se v úřadovně gestapa ocitli i další dva poděbradští lékaři – MUDr. Ladislav Filip a MUDr. Václav Kryšpín. Všichni tři pak byli posláni do policejní věznice pražského gestapa v Malé pevnosti Terezín. Po propuštění hlavního terezínského lékaře Dr. Tikala byl na doporučení Dr. Filipa na jeho místo dosazen právě Vojtěch Sailer. Úkol nebyl snadný, avšak ze svého vojenského působení za první světové války věděl, jak k Němcům přistupovat: s hlavou vzhůru, s nebojácným pohledem do očí, odpovídat hodně nahlas a bez váhání. Ihned se v Terezíně pustit do práce. Sailerova kniha představuje svědectví o úspěšnosti jeho metody. Vedle toho byl i skvělým diplomatem, když rozhodoval mezi rozkazem velitele Jöckela a zájmem vězně. Riziko tehdy spočívalo hlavně na něm. Sailer za svého působení v Terezíně docílil kromě jiného rozšíření marodky a vykonal mnoho složitých lékařských zákroků. Pro vězně, které čekal transport do koncentračních táborů, k soudu nebo byli odsouzeni k smrti, pořádal setkávání spojená se zpěvem. Ta představovala neobvyklou formu psychoterapie. Vězňům se ulevilo, zapomněli na hrůzu z neznámé budoucnosti. Sailer přinášel kytaru a vnášel světlo do srdcí všech okolo sebe, pozvedal jejich morálku. Z jeho jednání měly prospěch tisíce vězňů. Do dneška je připomínán na výstavě muzea v Malé pevnosti v Terezíně. O Sailerově působení jako vězeňského lékaře se dozvídáme nejen z jeho vzpomínkové knihy, ale i ze vzpomínek dalších vězňů včetně doc. Filipa, kteří mu děkují za mnoho, co pro ně udělal. Dne 1. května 1945 byl Vojtěch Sailer propuštěn a vrátil se do Poděbrad, kde se okamžitě aktivně zapojil do osvobozování města. Pomáhal poděbradským zachránit jedinou státní vysílačku, důležitý most přes Labe, a nakonec i přijmout kapitulaci místní vojenské posádky a k tomu měl nestarosti 6000 raněných německých vojáků. V prvním květnovém týdnu vedl neohroženě konvoj nákladních aut naložených léky a lékařskými potřebami do Prahy na pomoc pražskému povstání. Za projevenou statečnost byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939. Když se život ve městě uklidnil, vrátil se Vojtěch Sailer do své ordinace a stal se závodním lékařem poděbradských skláren. Vrátil se i do všech místních spolků mezi ochotníky, rybáře či myslivce a zase tu byl díky své družné povaze vítán. Protože měl dva syny Jiřího a Vojtěcha, stalo se i pro něj v tomto poválečném období důležité, aby se jim dostalo co nejlepšího vzdělání. Neváhal se připojit k Dr. Filipovi, který měl rovněž dvě děti a stejnou snahu a spojili se s dalším terezínským vězněm, profesorem přírodopisu RNDr. Františkem Jahodou, otcem dcery Mileny. Zřízení školy po vzoru anglických kolejí, kam by byli přednostně přijímáni sirotci po odbojářích, všichni tři plánovali už v terezínském vězení. V září 1946 byla skutečně v poděbradském zámku vysněná a ojedinělá internátní škola pod názvem Kolej krále Jiřího otevřena. Její součástí bylo reálné gymnázium, které mohly navštěvovat také poděbradské děti. Starší syn Vojtěch tu maturoval v roce 1950 a mladší Jiří o dva roky později. Oba synové se po otci dali na lékařskou dráhu. MUDr. Vojtěch Sailer zemřel v Poděbradech. Přál si, aby mu zahráli oblíbenou skladbu Zelený hájové od Františka Kmocha. Jeho dobrý přítel JUDr. Viktor Knobloch nad hrobem prohlásil: “Ne abyste tady brečeli, Vojta by to neměl rád!“ (JH, HN)