*1924 – †2002
Poděbradský rodák, který sice zemřel až ve 21. století, přesto si na něj vzpomene dnes už jen málokdo. Po všeobecných studiích na nymburském gymnáziu a následně studiu historie na Karlově Univerzitě v Praze v roce 1948 uprchl přes Západní Německo do Nizozemska. Tady v letech 1948 – 1953 studoval dějiny umění na Kunsthistorisch Instituut v Utrechtu. Po studiích na škole zůstal a v roce 1952 byl jmenován vedoucím oddělení dokumentace a reprodukce a o 6 let později se stal kmenovým pedagogem školy. V roce 1961 získal doktorát z dějin umění za práci o originálním holandském malíři Hendriku Goltziusovi, který se stal jeho velkým životním tématem a pro umělecký svět to byl právě Řezníček, který ho znovu objevil a zaměřil na něj pozornost nejen odborné veřejnosti. Byl skutečným znalcem umění kresby a tuto lásku dokázal předat mnoha svým studentům. Jako historik s již drobně upraveným jménem Emil Reznicek se v oboru proslavil zejména svou dodnes autoritativní dvousvazkovou publikací o kresbách manýristického rytce a grafika Hendrika Goltziuse (1558–1617). Právě na ní byla založena i jeho disertační práce. Toto monumentální dílo obsahuje úvodní esej o Goltziusově stylu, ikonografii a teorii umění jeho díla a jeho historiografii, jakož i katalog 449 Goltziusových kreseb. Při studiu různých aspektů Goltziusova díla věnoval Rezníček pozornost kulturním okolnostem a intelektuálnímu prostředí umělce. Jako znalec kresby dal svým studentům možnost procvičit si katalogizaci a popis kreseb ve veřejných i soukromých sbírkách. Pravidelně publikoval v holandských i zahraničních periodikách. Kromě svých úkolů učitele a vědeckého pracovníka se Řezníček stále více také zapojoval do administrativních povinností. Vydal i řadu dalších publikací, zejména o umění kresby. Byl skutečným znalcem umění kresby a tuto lásku dokázal předat mnoha svým studentům. V roce 1967 byl Řezníček jmenován profesorem dějin umění po roce 1200. Obecně byl vnímán jako významný holandský historik umění českého původu. Se svou domovinou a rodinou však výraznější styky neudržoval. Do důchodu odešel v roce 1985. Jeho další zásadní práce Was getekend. Tekenkunst door de eeuwen (Byl podepsán. Kreslení v průběhu věků) vyšla v roce 1987 jako samostatné číslo nizozemské kulturně historické ročenky a obsahuje přibližně 40 článků z oblasti Řezníčkova odborného zájmu, přičemž především šlo o manýristické umění. Ale ještě v roce 1993 publikoval své nové poznatky o více než šedesáti dosud neznámých kreseb. Několik let po odchodu do důchodu se stále častěji stahoval do svého domova v italské Umbrii, kde si užíval života na farmě a přestal se věnovat dějinám umění. (LL)