*1978
Pozdější oděvní designérka a redaktorka motoristického pořadu se narodila do rodiny Ossendorfových v Mladé Boleslavi a dětství prožila v Benátkách nad Jizerou. Má tři sourozence z toho dva nevlastní. Maminka Marie zemřela velmi brzy, bylo jí teprve 31 let a tak dětem skončilo dětství, které sotva začalo. Děti musely předčasně dospět a začít pomáhat v domácnosti. Proto Marie hned po vyučení na dámskou krejčovou, místo dalšího studia, šla pracovat do fabriky. Zvolila si automobilku v Mladé Boleslavi, protože tam byla jistota výdělku a mladá dívka pro start do života nutně potřebovala finance. Během 11 let ve škodovce dálkově vystudovala další střední školu, udělala si rekvalifikaci na automechaničku, auta dokonce i opravovala, kontrolovala kvalitu a postupně získávala všechny znalosti z výroby aut. Ty pak zúročila po odchodu z Mladé Boleslavi právě v Poděbradech, kam se přistěhovala za svým budoucím manželem Filipem (1977). Zpočátku se věnovala prodeji aut u poděbradské firmy Ford Mareš, ale to už koketovala s moderováním v regionální televizi. Toužila moderovat pořad o automobilech, ale to se jí podařilo až v současné době, deset let po vstupu na mediální scénu, v pořadu České televize Auto Moto Svět. Nakonec však u Marie zvítězila jiná vášeň a to byla tvůrčí práce. Navrátila se k původnímu řemeslu a začala objevovat krásu ornamentu a folklóru. S manželem Filipem společně založili oděvní ateliér nazvaný „Rodná Hrouda“ a po malých krocích Marie začala naplňovat filozofii značky. Podporovat tradiční výrobce látek a začlenit ornament do běžné módy. Podařilo se několik let po sobě vytvářet i národní kostýmy pro České Miss a modely z Poděbrad se tak začaly objevovat na největších světových soutěžích krásy. Inspiraci čerpala v archivech, a díky neúnavné práci se jí nečekaně podařilo objevit i vlastní kořeny rodiny. Začalo to neplánovaně, když se v roce 2012 chystali s manželem na svatební cestu do zahraničí, v tu dobu Marie objevila starý rodokmen babičky Eleonory, který vzdálený příbuzný v Americe zveřejnil na internetu. V archivu rodokmenu, objevila fotografii domu starosty Poděbrad Vojtěcha Obereignera, který moc dobře znala, protože kolem něj často chodívala. Při prohlížení fotky zjistila, že její pradědeček stojí právě u výstavní vily poděbradského starosty. Později zjistila v archivu, že praděd Rebensteiger von Blankenfeld se svou rodinou, která bydlela v nájemním bytu nad autoopravnou (dnešní dům kde je zdravá výživa Jiřka), se přátelil se starostou města i s knížetem Hohenlohe. Pradědeček, pravděpodobně jako místní vysoký úředník, který žil devět let v Poděbradech, nemohl chybět při slavnostním odhalení sochy Jiřího z Poděbrad. Ovšem tam, v roce 1896 stopy rodu v Poděbradech končí a vedou do města Chrudimi, kde praděd působil jako okresní hejtman. Dnes je Marie s Filipem velmi dobrou přítelkyní pravnuka (Štěpána 47) starosty Obereignera, kdy se cesty obou rodů opět protnuly. Marie měla to štěstí, že se s manželem Filipem mohla sblížit s lidmi v Poděbradech při velkých charitativních projektech, které pomáhali rozhýbat a napřímo tak mohli obdivovat jejich soudržnost, dobrosrdečnost a velkorysost. První projekt v době vypuknutí pandemie se jmenoval „Poděbrady šijí roušky“. Podařilo se spojit za pár dnů stovky dobrovolníků a vyrábět roušky v době chaosu, paniky a totálním nedostatku potřebných roušek. Jejich dobrovolné sdružení občanů pomohlo vyrobit a zdarma rozvést pře dvanáct tisíc roušek, které pomohly nejen lidem z Poděbrad, ale také blízkým nemocnicím. Podruhé to bylo při vypuknutí války na Ukrajině, kdy vniklo sdružení „Poděbrady pomáhají“ a za tři dny byl naplněn kostel humanitární pomocí. Ještě půl roku po spontánním vyhlášení sbírky ve skladu, který vstřícně poskytl DDM na Bažantnici, s pomocí studentů třídili darované věci. Marie si myslí, že v Poděbradech je spousta lidí, o kterých se neví a nepíše, i když jsou výjimeční. Nestojí o popularitu a jsou skromní. Jsou to tak zvaní „obyčejní lidé“! Ti, které vídáme každý den na ulici a kteří statečně svádí boj s osudem. Jedna taková neobyčejná hrdinka zemřela v létě 2024 a jmenovala se Helena Stará. Pracovala 50 let jako rehabilitační sestra a pomáhala mnoha tisícům lidí, aby se vrátili do běžného života. I přes těžkou nemoc chodila do práce a bojovala do posledního dechu. Třebaže jí okolí nabádalo, ať se šetří, nedbala na to. Milovala svou práci, kterou měla jako poslání, rodinu, barevné punčochy a mašle, noblesu, krásu a dobré zprávy! Do dalšího života si Marie odnáší spoustu vzpomínek a její životní krédo: „Musíme to vše zvládnout s elegancí“. Buďme tedy elegantní nejen na povrchu a udělejme si život krásnější, protože jsme tady jenom na krátké procházce. (LL)