*1797 – †1852
Dílo jednoho z českých obrozenců sice už dávno upadlo v zapomnění, ale přesto by neměl být zapomenut, protože patřil k těm neúnavným zakladatelským osobnostem, které obětavě roubily trnitou cestu k samostatnému státu, ke svébytné národní literatuře a k tolik potřebnému vlastenectví. Kritik F. X. Šalda dávno po jeho smrti označil Turinského za jediného a opravdového českého dramatického obrozeneckého básníka a současník František Palacký po přečtení jeho první divadelní hry mu dával naději na literární nesmrtelnost. Jenže se to všechno nějak zvrtlo. Autor jeho životopisu z roku 1880, nejmladší syn Moric, uvádí, že dědeček František, po němž prvorozený syn získal stejné křestní jméno, byl magistrátní úředník, protokolář. Společně s manželkou Annou, rozenou Jahodovou vedl ještě obecní hostinec v budově dnešní městské knihovny, kde se František Turinský také narodil. Měl dva bratry Jana a Josefa a nejmladší sestru Karolinu. Ta však zemřela už ve 23 letech na tuberkulózu. Turinský žil v Poděbradech až do roku 1813, kdy odešel na Akademické gymnázium do Prahy. Na škole navázal celoživotní přátelství se spolužákem Václavem Klimentem Klicperou a společně v letech 1819 až 1821 hráli ochotnická divadelní představení nejen v Chlumci a Poděbradech a slíbili si, že ten který druhého přežije, mu napíše na náhrobek epitaf. Což také Klicpera později i splnil. Nejvýznamnější vzpomínka na Turinského pobyt v Poděbradech jsou jeho meditace na hřbitově v dnešních Purkyňových sadech, kam chodil s kytarou zpívat své předčasně zemřelé pubertální lásce nám neznámé dívce Karolínce. Později verše vydal ve sbírce Poděbradské elegie. Po ukončení studia práv v roce 1822 a krátkém pobytu ve Vídni už není známo, že by do Poděbrad pravidelně zajížděl. Jeho osobní život se ubíral v roce 1826 k prvnímu manželství s o 13 let starší Veroniku Wilímkovou, vdovu po knížecím purkrabím. Turinský ovdověl v roce 1834 a přítel Klicpera ho záhy seznámil s Annou Víravskou z Hradce Králové. Z druhého manželství měli 8 dětí – Barboru, Kateřinu, Danubiena, Ludmilu, Otakara, Miladu, Morice a Alžbětu. Kolem čtyřicátého roku se u Turinského začínají objevovat srdeční problémy, kterým nakonec podlehl v nedožitých 55 letech. Snad nejzásadnější sdělení z Turinského života je fakt, že to byla jeho truchlohra Angelina, která jedním monologem inspirovala Josefa Kajetána Tyla k napsání naší národní hymny, což potvrdil i samotný Tyl v jednom dopise Klicperovi. Stejně tak legendární básník Karel Hynek Mácha si cenil některých lyrických pasáží v dramatu Angelina natolik, že místy přešly téměř doslovně do Máchova Máje a třeba šestou kapitolu Máje autor přímo navodil citátem z Angeliny. Není divu, že třeba Josef Jungmann psal pochvalně o Františku Turinském jako o velkém národním dramatickém talentu. Turinský dokončil jen tři veršovaná dramata Angelina (1821), Pražané v roce 1648 (1825) a Virgine (1841). Kromě toho napsal velkou řadu příležitostných a současníky ceněných básní, které hojně publikoval časopisecky. Jenže umění Turinského neživilo. Z nadějného literáta se stal vrchností oceňovaným úředníkem. Kariérní dráhu zakončil jako vrchní správce ve službách knížete Dietrichsteina. Zkušeně řídil panství s 12 tisíci hektary lesů, 5 tisíci hektary polí a 700 hektary rybníků. A jako správce žďárského panství se právě on rozhodující měrou roce 1842 zasloužil o záchranu dnešní obdivované památky UNESCO poutního zelenohorského kostela sv. Jana Nepomuckého vytvořeného geniálním architektem Santinim. Místo plánovaného zbourání chátrajícího kostela rozhodl o rekonstrukci. Turinský byl vášnivý vlastenec, což nezakrytě hlásal i na veřejnosti. Zásadně si dopisoval s nadřízenými úřady česky. V červnu 1848 patřil mezi 318 účastníků Slovanského sjezdu v Praze, což svědčí o vážnosti, jaké se těšil. A o několik měsíců později s velkou radostí na jím řízeném panství v Libochovicích z balkonu svého domu vyhlašoval zrušení roboty. Měl vrozené sociální cítění, smysl pro spravedlnost a jen díky právnickému umu a vlivným přátelům neskončil ve vězení, když musel mnohokrát obhajovat vlastní existenci. Stigma rebelantství mu však zůstalo. V jeho nekrologu Karel Sabina napsal, že zemřel jeden z nejnadanějších Čechů. (LL)