*1857 – †1952
Bylo mu úctyhodných 75 let, když se dosud velmi činorodý vrcholný představitel a významný kazatel Jednoty bratrské Václav Vančura rozhodl složit funkce ve vedení sboru a odešel na zasloužený odpočinek. Za tím účelem si vybral Poděbrady, které dobře znal ze své pastorační práce v Mladé Boleslavi. Pořídili si s manželkou Annou malou vilku v ulici Dr. Beneše a těšil se, že si bude užívat důchod v lázeňském městě. Samozřejmě se okamžitě zapojil do duchovního života spřáteleného evangelického sboru. Jenže osud rozhodl jinak. K nečekanému vyvrcholení jeho kazatelského života ho přivedl bohatě naplněný život. Narodil se v Čáslavi na Kalabousku do evangelické rodiny, jejíž kořeny sahají hluboko do historie. Jejich předky byli údajně šlechtici Vančurové z Řehnic, z nichž někteří se po roce 1530 stali členy Jednoty bratrské . Václav studoval na evangelickém učitelském semináři v Čáslavi, kde ho výrazně ovlivnil jeho učitel Jan Karafiát, kazatel a autor legendárních Broučků. Již ve svých 20 letech přijal místo řídícího učitele v Horní Čermné, kde měla Jednota bratrská svůj první sirotčinec. S jeho zakladatelem Vilémem Hartwigem se velmi spřátelil a právě jeho vlivem se začal s Jednotou bratrskou seznamovat. Zde se potkal i se svou životní láskou Annou Markovou, která se později stala na dlouhých 72 let jeho manželkou. Také Václavovi sourozenci se zapojili do působení Jednoty bratrské. Sestra Anna se stala „tetinkou“ v sirotčinci v Potštejně a starší bratr Antonín byl pomocným kazatelem v Dubé u České Lípy. Tyto podněty způsobily, že se Václav v roce 1893 také stal členem Jednoty bratrské. Brzy poté ukončil svou učitelskou profesi a stal se pomocným kazatelem jednoty v Dubé u České Lípy. Po dvou letech byl pověřen založením sboru v Mladé Boleslavi, což bylo pro Jednotu Bratrskou z historického hlediska velice významné místo. Již v letech 1544–1554 zde byl postaven bratrský chrám, renesanční bazilikální stavba, jen zcela výjimečně se vyskytující mimo území Itálie (po roce 1624 chrám převzala římskokatolická církev a byl vysvěcen jako filiální kostel sv. Václava. Dnes je zde výstavní a koncertní síň). Založena zde byla také tiskárna a Boleslav se stala rovněž centrem bratrského školství. Od konce 15. století až do roku 1620 byla Mladá Boleslav sídlem biskupů (Jan Blahoslav, Jan Augusta a j.) a proto byla snaha o obnovení tohoto sboru pochopitelná. Působení Václava Vančury bylo úspěšné, společenství se rozrůstalo a prostory v rodinné vile již nestačily. Proto bylo nutné postavit novou budovu. Otevřena byla v Blahoslavově ulici v roce 1899 a samostatný sbor, ustanovený v roce 1907, ji využívá dodnes. Václav Vančura pomáhal i při založení sborů v Nové Pace, Turnově, Železném Brodě, Plavech a dalších místech, byl redaktorem Bratrských listů, napsal knihu o dějinách obnovené Jednoty, podílel se na vydání bratrského zpěvníku, překládal křesťanskou literaturu a založil diakonii. Přitom byl v letech 1909–1926 členem i předsedou Úzké rady Jednoty bratrské. Dva z jeho synů, Bohumil a Václav, jej v duchovní službě následovali. Po přestěhování do Poděbrad stále zůstal autoritou Jednoty bratrské, což bylo významné i za 2. světové války. Po jejím skončení nečekaně došlo k završení jeho církevní služby. Jednota bratrská rozhodla, že přišel čas na zvolení svého biskupa, prvního po nekonečně dlouhé době od působení posledního biskupa Jana Amose Komenského. Jednomyslným rozhodnutím synodu byl biskupem 1. března 1946 zvolen 89 letý Václav Vančura a 20. července byl ordinován v Mladé Boleslavi. Tohoto slavnostního úkonu se ujali biskupové C. H. Shaw, G. W. MacLeavy a S. H. Gapp, kteří neváhali podstoupit dlouhou cestu z Anglie a Ameriky, aby podle vlastních slov „vrátili zemi otců to, co jako vzácné dědictví přijali od českých exulantů – úřad biskupský jako nejvyšší úřad v církvi.“ Symbolická byla také přítomnost paní Gerty Kallik-Figulusové z rodiny J. A. Komenského. Jako církevní patriarcha stál Václav Vančura sice již v ústraní, ale jeho vliv v církvi byl přesto mocný. Podpíral ji svými modlitbami. Jeho autorita byla velmi silná, v jeho přítomnosti umlkaly všechny spory. Jeho charismatická osobnost a životní příběh dodávaly spolu se způsobem dosavadního života váhy jeho slovům. Pamětníci uvádějí, že se v něm spojovala starozákonní vážnost a přísnost s novozákonní laskavostí a měkkostí, a to tak, že to druhé převládalo. Až do své smrti zůstal Václav Vančura obdivuhodně svěží nejen duchovně, duševně, ale v rámci možností i fyzicky. Někdy kolem roku 1950 se za otcem do Poděbrad přistěhoval i jeho syn Václav ml. (1883–1972), se svou americkou manželkou Martou, který v USA působil jako kazatel metodistů. Otec ještě tři měsíce před smrtí měl promluvu k bratrským kazatelům. Zemřel 26. 5. 1952 v Poděbradech a je pohřben na hřbitově v Kluku. Dva měsíce po jeho smrti Václava Vančuru v cestě na věčnost následovala i jeho manželka Anna. (PaP)