*1934
Třebaže poděbradská rodačka Vlasta Zoubková prožila velkou část života v jedné nebo druhé totalitě, ani s jednou si nezadala a s laskavým úsměvem tvrdí, že se vždycky vnitřně cítila svobodná. Jako malá prožila období protektorátu, ale i díky péči a lásce rodičů nemá na toto období zásadní negativní vzpomínky, třebaže se život ve městě, kam Němci začali posílat německou mládež na šestiměsíční pobyty, zásadně změnil. Obyvatelé se museli s jejich přítomností smířit. Kolem domu rodiny Zoubkových pravidelně chodili na obědy do sokolovny světlovlasí kluci v kožených uniformách a bílých podkolenkách z Hitlerjugend a Vlasta na ně vždycky ráda čekala za oknem, protože se jí líbily jejich bubínky a trubky, které udávaly tempo. Důstojník, který německou omladinu vedl, se pokaždé u mladé dívky zastavil a dal jí nějaké ovoce. Po válce Vlasta ihned vstoupila do znovu obnoveného Sokola a Skautu. Všechny děti to braly jako samozřejmost a současně i jako čest. Tam se potkala také s bratry Ctiradem a Josefem Mašínovými, s jejichž sestrou Zdeňkou chodila do třídy. Tři roky se Vlasta aktivně účastnila všemožných akcí a pravidelně chodila cvičit s ostatními dětmi a její píle byla odměněná vystoupením na legendárním XI. všesokolském sletu a dodnes to vnímá jako mimořádný zážitek. Když byl v roce 1948 Sokol rozpuštěn, Vlasta to přijala jako velkou ránu, protože Sokol a Skaut vzdělávaly tělo a duši a najednou nebylo nic a život začal být příliš svázaný. Onu nezbytnou vnitřní svobodu Vlasta našla v ochotnickém divadelním spolku, kam na počátku padesátých let vstoupila. Líbilo se jí, že ústy herce promlouvají velcí dramatici a herec tak může předávat jejich myšlenky dál divákům. Ale i ta jevištní svoboda měla své limity. Činnost ochotníků byla přísně kontrolována. Jednou měla Vlasta vystoupit v dnes už dávno zapomenuté hře z aristokratických kruhů Rozkošná romance. Krátce před premiérou přišel zákaz, protože dekadentní aristokracie je přece socialistickému člověku cizí. Když se v říjnu 1953 skupina bratří Mašínů vydala na strastiplnou cestu přes hranice, jejich rodina byla natolik spojená s Poděbrady, že následné pronásledování se zákonitě dotklo mnoha místních rodin. Například kamarád Zbyněk Janata, který byl popraven ve třiadvaceti letech, byl jen o dva roky starší než Vlasta. V té době dokončila střední odbornou školu a začala pracovat jako prodavačka. V roce 1958 se provdala za Stanislava Vaňoučka. O rok později se jí narodil syn a později také dcera. Po narození dětí odešla z ochotnického divadelního spolku. Do jeho řad se vrátila až po roce 2000, kdy se stala jeho kronikářkou a věrným pozorovatelem a glosátorem všech spolkových událostí. Po mateřské dovolené pokračovala Vlasta v práci prodavačky, byla zaměstnaná v drogérii, jejíž vedoucí byl Vlastin manžel. Později se stala obchodní inspektorkou v nedalekém Kolíně. Život v normalizaci jí zpříjemňovaly dvě věci. Pravidelné návštěvy kostela a péče o rodinu. Teprve později v roce 1998 propukla ještě velká sběratelská vášeň, kterou nasměrovala na sbírání kartičkových kalendáříků. V roce 2003 měla Vlasta Vaňoučková s počtem 66 850 kusů největší sbírku kalendáříků v České republice. Ale několik let na to, zejména z nedostatku prostoru, sbírku musela rozpustit. K největší životním zážitkům však patří sametová revoluce. Okamžitě si zamilovala Václava Havla, kterého do té doby vůbec neznala. V roce 1991 mu napsala děkovný dopis. Obratem jí přišla odpověď s pozváním na vánoční koncert ve Vladislavském sále Pražského hradu. Účastníky tam vítala tajemnice prezidenta Věra Čáslavská, byla tam celá federální vláda a jmenovkyně Vlasta Chramostová nádherně recitovala. Měla dokonce možnost osobně promluvit s Václavem Havlem a potřásli si rukou. Byl to nezapomenutelný zážitek. (LL)