*1954
Narodil se v Pardubicích a celé mládí prožil v Přelouči, kde také absolvoval v roce 1973 gymnázium. Rodina, kterou tvořili kromě Romana starší bratr Milan, maminka Jarmila, babička Josefa a její otec – tedy Romanův pradědeček – Josef, tam bydlela ve vlastní rodinné vile. Právě pradědeček vilu nechal v roce 1935 postavit „na důchod“ z našetřených peněz, coby dlouhodobý správce družstevního lihovaru v nedalekých Vyšehněvicích. Maminka se s otcem brzy rozvedla a oba rodiče poté zůstali celý život sami. Přeloučská rodina nebyla zrovna vstřícně naladěna vůči tehdejšímu komunistickému režimu. Oba bratry vychovávala maminka Jarmila a zejména babička Josefa, která opečovávala domácnost. Tyto dvě ženy Romana ovlivnily v raném mládí nejvíce. V rodině se vždy mluvilo o politice a společnosti otevřeně, a to i před dětmi. Po srpnové okupaci v roce 1968 dostala matka kvůli svým politickým postojům jako jedna z prvních výpověď ze zaměstnání v přeloučské Tesle. Pro své aktivity v průběhu pražského jara, členství v organizaci KAN a nesouhlas s okupací obtížně sháněla jakékoliv zaměstnání, byť navzdory ekonomickému vzdělání, dvěma maturitám, výborným výsledkům a oceněním v oblasti pracovníka odbytu a zásobování mohla uvažovat pouze o dělnické profesi. Zaměstnání až později našla v pardubickém Paramu, kde pracovala v trojsměnném chemickém provozu až do důchodu. V letech 1968–1969 se Roman podílel na několika možná poněkud naivních protirežimních protestech, takže jeho problémy s pokusy o další studium se daly předpokládat. Nebyl doporučen pro studium na vysoké škole. Navzdory tomu se našly v tehdejším Československu tři vysoké technické školy, které ho i přes nepříznivé posudky pozvaly k přijímacím zkouškám, neboť tenkrát trpěly velkým nedostatkem přihlášených. Tak byl nakonec přijat s určitým „politickým“ varováním na technologickou fakultu VUT Brno, nazývanou mezi studenty „Baťárna“, se sídlem v tehdejším Gottwaldově. Musel se vzdát plánovaného studia literatury, češtiny, dějepisu a latiny, které zaměnil za chemii, fyziku, deskriptivní geometrii a strojírenství. Nicméně výborná parta spolužáků, vidina jednoleté absolventské namísto dvouleté základní vojenské služby, seznámení s budoucí celoživotní partnerkou Ivanou a nakonec i vřelý vztah k Moravě, to vše a mnohé další způsobilo, že Roman techniku dostudoval a v roce 1979 promoval. Od roku 1979 bydleli s manželkou ve sdíleném bytě v Praze. Týden po svatbě Roman narukoval na vojnu do Mariánských lázní, v únoru 1980 se narodila dcera Kateřina. Po vojenské základní službě nastoupil v národním podniku Ergon Praha, kde se vyráběly ortopedické pomůcky. Po čase dostal opakovaně nabídky na vstup do KSČ s perspektivou řady osobních i profesních výhod, ale vždy odmítl. V roce 1984 se manželům Vlasákovým narodila druhá dcera Zuzana a po 5 letech rodina opustila sdílený byt v Praze a přestěhovala se za manželčinými rodiči do Poděbrad, kde si Vlasákovi našli nájemní byt. Nové zaměstnání získal Roman u ČSD v Ústavu vývoje a racionalizace železničního průmyslového opravárenství (ÚVAR) v Nymburce. V Poděbradech působil ve volném čase v ochotnickém divadle a s částí mladých, většinou křesťansky založených ochotníků se pustili do pohádky, pak do vánočního pásma i do několika vlastních autorských pořadů, často kombinovaných s hudební složkou. V roce 1987 se manželům Vlasákovým narodila třetí dcera Lenka a to si vyžádalo přestěhování do většího nájemního bytu poblíž kolonády. Sotva se začal v listopadu 1989 hroutit komunistický režim, zapojil se Roman do politického dění. V Poděbradech vstoupil do divadelního Občanského fóra. S místním OF úzce spolupracoval a podílel se na vydávání znovuobnovených Poděbradských novin. V ÚVARu byla atmosféra zprvu dosti vyhrocená, navíc Roman ve svých aktivitách pendloval mezi OF v Poděbradech, ÚVARem v Nymburce a OF v Praze a zejména pak také na DAMU. Tam měl přátele mezi stávkujícími studenty, kteří ho zásobovali informacemi a letáky. Předával jim nejen vybrané finanční prostředky, ale také buchty a pochoutky, které jim posílali poděbradští občané. Romana kooptovali v březnu 1990 do funkce tajemníka Městského úřadu v Poděbradech. To znamenalo odchod ze zaměstnání do nové neznámé funkce, a když v Poděbradech v roce 1990 probíhaly první svobodné komunální volby, kandidoval a stal se na jedno čtyřleté funkční období místostarostou po boku starosty Miroslava Tomka a místostarosty Jana Koppa. V roce 1991 vstoupil do Občanské demokratické strany, činnost v ní ukončil v roce 1994. Byla to jeho první a asi poslední politická strana. Byl poté ještě několikrát zvolen do zastupitelstva jako nestraník na kandidátce zpravidla středových stran. Po čtyřech bouřlivých letech na radnici uspěl ve výběrovém řízení a vrátil se na železnici, kde působil nějaký čas jako tiskový mluvčí Českých drah, jedenáct let pracoval v tiskovém a propagačním odboru generálního ředitelství ČD, přispíval do železničářského tisku, vedl také odvětvové informační středisko dopravy (knihovnu). V roce 2006 se Roman s rodinou přestěhoval do rodinného domku po manželčiných rodičích v Poděbradech. Současně změnil zaměstnání a vyučoval na SOU společného stravování základy přírodních věd a občanskou výchovu. Díky tomu, že přestal denně dojíždět do Prahy, získal čas na pořádání besed se zajímavými osobnostmi, např. Petrem Horou Hořejšem, Cyrilem Höschlem, Zdeňkem Havlasem st., Jiřím Grygarem. Jako důchodce Roman ještě vyučoval na zkrácené úvazky na Ekogymnáziu a ZŠ Václava Havla. Dnes se věnuje amatérskému sportu (ping pong, badminton) a svým dřívějším radostem, zejména literatuře a historii. A pochopitelně také rodině a třem vnoučatům. (LL)