*1884 – †1958
Narodil se v Hostovlicích v rodině řídícího učitele. Po obecné škole nastoupil v nedaleké Čáslavi na tamní gymnázium, kde záhy s přítelem Antonínem Vančurou (pozdějším spisovatelem Jiřím Mahenem) založil časopis, ve kterém uveřejňoval své první básně pod pseudonymem Svat. Karmen. Po maturitě odešel do Prahy studovat práva. Jenže už po první státní zkoušce pochopil, že strohá právnická věda nevyhovuje jeho povaze, a tak se věnoval víc žurnalistice a spisovatelství. Psal pod pseudonymy Svat. Karmen, Dobner, Jan Horník, Ajaks, Jarmila Mužíková. Už za doby studií v Praze udržoval přátelské vazby s mnohými literáty a umělci, jako byli Adolf Heyduk, Karel Václav Rais, M. A. Šimáček. Na svém pozdějším působišti v Poděbradech se pak setkávals Ignátem Hermannem, Janem Vrbou, cestovateli Enrique Stanko Vrázem a Josefem Kořenským, výtvarníky Františkem Kavanem, Zdeňkou Braunerovou, Oldřichem Kerhartem, Antonínem Bílkem. Velmi blízké přátelství ho pojilo s folkloristou a malířem Ludvíkem Kubou. Dodnes se v pozůstalosti zachovalo množství památek a korespondence s mnoha osobami.V této době vydal dvě knihy básní: Cestou k životu (1902), Ve smutku večerů (1904), dvě knihy povídek: Bludičky (1909), Lásky, jež divně končí (1910), humoresky: V nedbalkách (1909) a divadelní hry Večer (1906) a Byl lásky čas (1910). Četné povídky zveřejňoval v nedělní příloze Národní politiky a básně v časopise českých spisovatelů Zvon. V roce 1907 začal sám v Praze vydávat časopis Setba. Když pak dostal nabídku od spisovatele Ladislava Hájka, aby po něm převzal řízení týdeníku „Nezávislost“ v Poděbradech poté, co se tam neslavně uvedl coby možný adept Jaroslav Hašek, přijal ji a funkce se ujal od října 1910. Postupně si v Poděbradech vytvořil nový domov. Od svého nového angažmá až do německé okupace pracoval také jako jednatel okresního Osvětového sboru v Poděbradech, organizoval množství odborných přednášek, výstav a koncertů. Byl rovněž členem Jednoty československých novinářů a Havlíčkova fondu. V roce 1915 začal vydávat vlastní nezávislý týdeník Poděbradské noviny, který vycházel až do osvobození v roce 1945, kdy už soukromý tisk nebyl povolen. Po řadu let také řídil věstník Lázně Poděbrady. Když vyšly týden po osvobození v květnu 1945 poslední Poděbradské noviny a následně byl zastaven všechen tisk, posléze zakázán i soukromý tisk, odvděčilo se město Volencovi tím, že ho povolalo k řízení nově vzniklého věstníku MNV Poděbradské zvěsti, na které posléze navázalo Nové Poděbradsko – věstník ONV v Poděbradech. Volenec vedl oba týdeníky opět s velkou zodpovědností, přišel ale „Vítězný únor“ a s ním nový útlak, jež přinesl i nenáviděnou cenzuru, kterou Volenec dobře znal z doby rakouské monarchie. Vydržel až do konce roku 1948, kdy byl ONV přesunut do Nymburka a věstník Nové Poděbradsko zastaven. Volenec se ocitl bez zaměstnání, bez šance na důchodní penzi. Měl dvě dcery, z nichž mladší Eva si v roce 1942 vzala za manžela syna poděbradského řezníka a velkouzenáře ing. Františka Kulicha. Díky jeho přímluvě byl Volenec po roce 1948 zaměstnán v n. p. Kniha, aby odsloužil potřebné čtyři roky v „lidově-demokratickém“ zaměstnání. V této době stále ještě dopisoval do různých deníků, aby si něco přivydělal k velmi nízkému platu. Tři měsíce před vypršením čtyřleté lhůty povinného zaměstnání však dostal jako nežádoucí prvorepublikový literát výpověď, aby mu nemusela být vyplácena penze. Tehdy na radu přátel napsal žádost prezidentu Zápotockému, který do Poděbrad často zajížděl a nakonec mohl na pokyn prezidentské kanceláře odpracovat zbylé měsíce, aby ve svých sedmdesáti letech pobíral alespoň základní důchod. Peníze rodina potřebovala, protože manželka jako bývalá soukromá učitelka francouzštiny nárok na státní penzi neměla. Počátkem roku 1958 ho postihla srdeční mrtvice, Ladislav Volenec se pak stáhl do ústraní a krátce na to zemřel. (PH)