*1907 – †1993
Počátkem roku 1907 se v Tovačově do rodiny skladatele, varhaníka, houslaře a ředitele kůru Klementa Slavického staršího narodila nejstarší dcera Anežka. Po svém otci, který jako jeden z prvních studoval u Leoše Janáčka na brněnské varhanické škole, zdědila hudební talent a absolutní sluch. Aša, jak se jí v rodině říkalo, se od mládí věnovala zpěvu, který také studovala na Státní konzervatoři v Praze. Již v této době byla vyhledávanou interpretkou především soudobé hudby, ztvárnila například titulní postavu Nevěsty v rozhlasové opeře Bohuslava Martinů Hlas lesa (1935). V roce 1933 se u příležitosti koncertního turné pražské konzervatoře do Jugoslávie seznámila s Otakarem Vondrovicem, jenž ji doprovázel na klavír. Jejich vystoupení v Záhřebu, Bělehradu a Dubrovníku byla počátkem dlouholeté hudební spolupráce, ať už na koncertních pódiích nebo při živých vysíláních Československého rozhlasu. Životy Otakara Vondrovice a Aši Slavické se však spojily nejen na pracovní úrovni, ale především na té osobní. V roce 1938 uzavřeli manželství a do roka se těšili z narození dcery Jitky. Ašin bratr, významný hudební skladatel Klement Slavický mladší, zkomponoval jako gratulaci rodičům Jituščinu ukolébavku. Druhá dcera Eliška přišla na svět o čtyři roky později. Mateřskou roli zastávala Aša Slavická-Vondrovicová velmi svědomitě, byla dobrosrdečná, energická a ráda a výtečně vařila. Obě dcery vychovávané v kulturním prostředí Poděbrad navštěvovaly hodiny klavíru, ale byly podporovány také v jiných zájmech, například v tenise, basketbalu či jízdě na koni. Aša nadále pokračovala v koncertní činnosti, po druhé světové válce společně s manželem absolvovali umělecké turné do Francie, Švýcarska, Rakouska a Polska. Z poválečné doby pochází také její nejvýznamnější nahrávky (konkrétně od hudebního vydavatelství Supraphon), a to Vendulka v opeře Bedřicha Smetany Hubička (1948) a cyklus Písničky na dvě stránky od Bohuslava Martinů (1950). Právě písňová tvorba se stala doménou Slavické-Vondrovicové. Mimo jiné autenticky interpretovala úspěšný, jí věnovaný cyklus písní na slova moravské lidové poezie Ej, srdenko moje, jehož autorem byl bratr Klement Slavický. Mimořádně oblíbené dílo pro ženský hlas a klavír doprovázel pochopitelně Otakar Vondrovic. O nesporném hudebním talentu Slavické-Vondrovicové svědčí tato dobová kritika: „Na písních od Rosy, Purcella, Mozarta, Foerstera, Čajkovského, Slavického aj. vynikla kultura hlasu pěvkyně. Její hlas je schopen vystihnout různé citové světy, má svěžest a lahodnou barvu. Z jejího přednesu vyzařovala muzikálnost a umělecká i citová vyzrálost.“ Později se nadaná pěvkyně věnovala (stejně jako její manžel) pedagogické činnosti – od roku 1960 vyučovala na hudební škole v Nymburce. Zde byla mj. její žákyní pozdější významná sopranistka a sólistka plzeňské opery Helena Buldrová. Aša Slavická-Vondrovicová zemřela po delší nemoci v Praze roku 1993. Místo jejího posledního odpočinku je v rodinné hrobce v Poděbradech-Kluku. (BS)