*1878 – †1945
Narodil se jako druhorozené dítě v rodině váženého poděbradského advokáta JUDr. Antonína Zadiny. Měl o rok starší sestru Libuši, která ve své době byla známou spisovatelkou. Rodným domem mu byla budova na jižním okraji panské Dřevnice Na Valech, která byla s postupným rozvojem lázní později zbořena. V roce 1884 se Zadinovi přestěhovali do patrového nárožního domu na hlavní Palackého třídě, kde byla v bočním traktu i advokátní kancelář. Po studiu na pražském gymnáziu obhájil Milan Zadina v roce 1902 doktorát na právnické fakultě, a když si odbyl i povinnou právnickou praxi, vrátil se domů do otcovy advokátní kanceláře. Díky vynikající paměti dokonale zvládl během studia několik jazyků, hlavně francouzštinu. Miloval literaturu, o čemž svědčila jeho knihovna s několika tisíci svazky a se stejným zájmem se věnoval hudbě. Už za studentských let, kdy se Milan Zadina vracel do rodných Poděbrad, snad nebylo kulturního spolku, ve kterém by nebyl organizován, nebylo slavnosti, na níž by se organizačně nepodílel. Jeho společenská aktivita byla nakažlivá. Ve spolku Studující Poděbradska se stal na čas i předsedou. První světová válka ho zastihla jako nadporučíka v záloze. V roce 1914 byl povolán do aktivní služby, prošel snad všemi frontami, a do rodného města se vrátil až po převratu koncem roku 1918. Místo tichého venkovského městečka, které znal z dob svého mládí, tady našel prosperující a perspektivní lázeňské místo. Samozřejmě nemohl zůstat stranou veřejného života. Od roku 1920 byl v městském zastupitelstvu, později postoupil i do městské rady. Do správní rady lázeňské společnosti se dostal v roce 1929, a když předsednické křeslo po úmrtí profesora Václava Libenského v roce 1938 osiřelo, zvolila správní rada novým předsedou svého dlouholetého člena a známou poděbradskou osobnost JUDr. Milana Zadinu. Jeho souputníci na něm velmi obdivovali, co při svém povolání advokáta ještě stihl. Například velkou láskou mu bylo ochotnické divadlo, k němuž se dostal díky rodinné tradici a hlavně díky své matce Ludmile Zadinové Dollanské, přední poděbradské ochotnici. Dlouhou řadu let byl také předsedou divadelního spolku, který se za jeho vedení tak vypracoval, že s ním rádi hráli i známí herci z Národního divadla. Velmi se angažoval v městském a později okresním vzdělávacím sboru nejen jako pokladník, ale také jako pohotový řečník při četných přednáškách, stejně jako při velkých veřejných oslavách ve městě i v rámci okresu. Se stejnou horlivostí se zapojil do Klubu československých turistů a díky svým znalostem a jazykovému vybavení vedl výpravy i na vzdálenější cesty po Čechách a v zahraničí. O svých cestách dovedl pak velmi poutavě vyprávět. Byl také členem kuratoria Hellichova muzea, přednášel na vyšší hospodářské škole, nechyběl při žádném významnějším vítání vzácných návštěv, kde skvěle uplatnil dokonalou francouzštinu, italštinu a ruštinu. Svou velkou lásku k historii, znalost dat a obdivuhodnou paměť uplatnil také jako dlouholetý kronikář rodného města. Dr. Zadina zůstal předsedou správní rady lázeňské společnosti i v nelehkých poměrech za nacistické okupace, což se mu stalo osudným. Dopisem z 19. března 1940 žádal kolínský oberlandrát (zemský rada) Eckolt vedení města i lázní o značnou sumu peněz na stavbu kulturního domu pro kolínské Němce. Zadina se neohroženě postavil proti tomuto požadavku s odůvodněním, proč má být soukromý podnik nucen finanční oběti pro nepatrný počet Němců. Za čtyři dny po tomto výroku byl odvezen na kolínské gestapo a odtud přes Pankrác, Drážďany do Buchenwaldu. Nejsmutnější bylo, že 11. dubna 1945, právě v den, kdy byl tento koncentrační tábor osvobozen, podlehl dlouhodobému hnisavému bakteriálnímu zánětu. (JH)