*1874 – †1951
Nejenže se poděbradský rodák přátelil s Aloisem Rašínem i Karlem Kramářem, po jejichž zatčení v roce 1915 se sám pak stal vůdčí osobností mladočechů, ale stačilo jen málo a mohl také patřit k legendárním Mužům 28. října, kteří spolupodepsali provolání Národního výboru o samostatné republice. Rané dětství Tobolka prožil v Poděbradech, kde provozoval svou živnost jeho otec uzenář a hostinský Josef Tobolka. Rodný dům stál na nároží Jiřího náměstí v jihozápadním bloku domů, který už od roku 1841 nesl jméno Hostinec U Bílé růže. Dům dnes už neexistuje, protože bránil přístupové cestě od mostu k náměstí, a proto byl v roce 1940 zbořen. Zdeňkův otec musel být osvícený muž, když na svoje náklady zřídil v patře domu čtenářskou Besedu, tedy předchůdce pozdějších veřejných knihoven. Bohužel, když byly chlapci 3 roky, tatínek zemřel a matka Vladimíra, rozená Vamberecká, dům i živnost prodala a přestěhovala se do Kolína, kde se později provdala za novináře Matěje Jana Baláka. V Kolíně vychodil obecnou i měšťanskou školu a pak zamířil na reálku do Prahy, kde byl jeho učitelem, mimo jiné, i Alois Jirásek. Poděbrady v jeho životě pak už jen krátce suplovala dizertační práce na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kterou napsal o Jiřím z Poděbrad a pak také ještě od gymnaziálních let přispíval do Občanských listů, které vycházely na Poděbradsku. Schopný a sečtělý Tobolka už od studentských let se hodně angažoval v politice, nepochybně pod vlivem TGM. Právě v jeho České lidové straně odstartoval politickou dráhu, stoupal ve stranických funkcích, byl prvním jednatelem strany. Ale když se dostal do názorového střetu se starší generací, Masaryk Tobolku nepodpořil. To mladého muže přivedlo k mladočechům. Začal úzce spolupracovat s vůdci strany, tedy s Kramářem a Rašínem. Po jejich zatčení a následném odsouzení k trestu smrti, vyvíjel jako poslanec Říšské rady v jejich zájmu horečnou aktivitu. Významně se zasloužil o zmírnění trestu i o samotnou amnestii. A paradoxně právě Tobolka, který neustále intervenoval za vězněného Rašína s Kramářem, byl po jejich propuštění v červnu 1917 odstaven radikály na vedlejší kolej. Zejména zásadový Rašín mu nemohl odpustit, že k jeho propuštění zvolil cestu podbízivé prorakouské politiky. Přitom Tobolka ve snaze uhájit maximum českých politických pozic hledal kompromisy, až byl obviňován z nedůstojného rakušáctví. Že tím možná nejen Rašínovi s Kramářem zachránil život, bylo v revolučním kvasu rázem zapomenuto a Tobolka koncem roku 1917 musel opustit všechny stranické pozice. Zklamaný Tobolka se vlastně ani nemusel nikam vracet. S čestnou funkcí poslance Říšské rady v letech 1911 až 1918 stále pracoval v knihovně a učil na vysoké škole. Odchodem z vysoké politiky získal čas na milovanou historii a knihovnictví. Politicky se přiklonil k Československé straně sociálně demokratické. Stal se ředitelem nové Knihovny Národního shromáždění, plynně ovládal 6 cizích jazyků a tak inspiroval řadu podobných institucí v sousedních zemích. Předsedal spolku Československých knihovníků, založil knihovědnou společnost, byl spoluzakladatelem Mezinárodní knihovnické federace. V pedagogické oblasti se zasloužil o prosazení studijního oboru knihovnictví na Univerzitě Karlově. Za nejvýznamnější a nejdůležitější Tobolkovu knihovnickou aktivitu je označován monumentální Knihopis českých a slovenských tisků až do konce XVII. století a velké encyklopedické dílo nazvané Česká politika. Už od roku 1902 byl ženatý se svou bývalou žákyní Růženou Michlovou a z manželství se narodily děti Jiří, Miloš, Olga a Milena. Od roku 2000 je významným a zasloužilým českým knihovníkům udělována medaile Zdeňka Václava Tobolky. (LL)