*1271 – †1305
Poděbradský hrad, původně dřevěná manská tvrz, byl už od časů Václava I, po zkušenostech získaných z křižáckých válek, postupně upravován na opevněný hrad. Přesto jeho úkolem bylo vytvářet val proti případnému tatarskému nebezpečí, které se valilo na Evropu od východu. Při té příležitosti panovníci objevili zdejší lesy bohaté na zvěř a rovinu, která byla ideální pro lovecké zábavy. Proto také Přemysl Otakar II. poděbradský hrad přestavěl na pohodlné středověké sídlo, které mohlo důstojně ubytovat panovníka i jeho dvůr. Není divu, že ve stopách otce šel i jeho syn Václav II. Navzdory dožitých pouze 34 let, jeho život byl hodně dramatický, ale také nezanedbatelný i pro českou korunu. Zpočátku byl sedm let vězněn se svou matkou Kunhutou Otou Braniborským. Nejprve na Bezdězu, pak ho věznitel převezl do saské Žitavy a později do Berlína a Špandavy. Na budoucím panovníkovi se později tak projevila traumata z neutěšeného dětství a byl, mírně řečeno, podivín. Měl strach z koček, bouřek a občas se prý i sebepoškozoval, byl silně věřící. Nenáviděný poručník Ota, ustanovený úhlavním nepřítelem Václavova otce římským králem Rudolfem I., však během své protektorátní správy království přivedl zemi k úpadku a chaosu. Proto česká šlechta v roce 1282 získala kralevice z područí braniborského markraběte, který pak rychle uprchl ze země. V květnu 1283 se dvanáctiletý Václav II. ujímá vlády. Rudolf I. si tuto očekávanou situaci pojistil již v roce 1278, kdy sedmiletý polosirotek Václav uzavřel vnucený sňatek se stejně starou Rudolfovou dcerou Gutou. Po naplnění sňatku v roce 1285 překvapivě nový tchán, nedávno ještě největší nepřítel Přemyslovců, vrátil po svatbě svému zeťovi Čechy i Moravu a po zbytek života byl až do své smrti v roce 1291 Václavovi laskavým a moudrým rádcem. Pražský královský dvůr se stal místem vyhledávaných rytířských klání a setkávání nejrůznějších učenců. Král se v mnohém odlišoval od svého slavného otce. Nestal se významným válečníkem. Před vojenskými akcemi dával přednost diplomatickému vyjednávání, lstivému vyčkávání i uplácení nerozhodných nebo nespokojených velmožů a církevních hodnostářů. Sám král zřejmě také skládal písně, psal je ovšem v německém jazyce. Pomýšlel na založení pražské univerzity, což se však setkalo s nevolí české šlechty. Václav získal řadu titulů a majetku a dokonce dosáhl v roce 1300 na polskou královskou korunu a pro svého tehdy dvanáctiletého syna Václava získal do budoucna i uherskou korunu. Václav II. byl dvakrát ženatý a měl jedenáct legitimních potomků, z nichž se pět dožilo dospělého věku. Velkou výhodu Václavu II. přinášelo naleziště stříbra v Kutné Hoře, které bylo objeveno teprve ve 13. století. Díky tomu nechal král razit známý pražský groš, který se brzy stal vyhledávaným evropským platidlem. Král Václav II. měl velké schopnosti i ambice, ale uprostřed všech úspěchů se u něj rozvinula tuberkulóza, ke které zřejmě přišel během věznění v dětství a krátce po jejím vypuknutí zákeřné nemoci podlehl. Navzdory krátkému času, který byl Václavovi vyměřen a v kontrastu s jeho aktivitami, kdy byl téměř neustále na cestách mezi německými zeměmi, Polskem a Uhrami, našel si čas pobývat na královském poděbradském hradě, který stál na strategické na cestě do Polska a Slezska. Například v roce 1290 v Poděbradech je datovaný list, který občanům mělnickým potvrzuje jejich výsady. To znamená, že sem nejel odpočívat, ale po vzoru svého otce vedle lovecké kratochvíle tady také se svým dvorem úřadoval a vládl. A nutno dodat, že mluvil a úřadoval německy a pouze předpokládáme, že možná uměl také trochu česky. Další úřední listiny vstavil na Poděbradech v roce 1294, kdy potvrdil založení několika osad na Poděbradském panstvím zákupním právem, což byl pronájem půdy, kdy se nájemce za přidělenou půdu zavazoval platit pravidelné dávky, nebo pracovat na vrchnostenských polích. Výhodou bylo, že svou půdu mohl se souhlasem vrchnosti odkazovat nebo prodávat. Dále pak s domicilem Poděbrady je listina z roku 1297 pro Chotěšovský klášter, kterým jej osvobodil od poplatku městu Plzni. Téhož roku také řešil spor mezi poděbradským vladařem Rulkem z Biberšteina a biskupem Řehořem. Zkrátka Poděbradský hrad sloužil Václavu II. jako časté místo práce i oddychu. (LL)