*1859 – †1944
Narodil se Licibořicích na Chrudimsku, kde byl jeho otec Josef učitelem. Ve své pozdější literární činnosti používal pseudonym Jindřich Harapat-Jizerský nebo Jindřich Mošna Benešovský. Jméno Harapat je správně s krátkým -a- podle nesporného důkazu pravopisu jména na křestním listu, náhrobním kameni, v knihách autora JH i jinde. Některé prameny (např. oddací list, protokoly Hlaholu) však uvádějí chybně dlouhé -á-. Byl řídícím učitelem, spisovatelem a překladatelem z polštiny, předsedou (1925-1931), od r. 1929 čestným členem a 1931-35 čestným předsedou Hlaholu v Poděbradech. V r. 1929 u příležitosti svých sedmdesátých narozenin byl vyznamenán zlatou medailí a čestným granátovým odznakem Pěvecké obce československé. V rodinném archivu je také památečná dirigentská taktovka, pravděpodobně dárek Hlaholu k životnímu jubileu. Jako začínající učitel chlapecké školy v Náchodě se již v roce 1883 oženil s Albertinou Kittlerovou (1857-1936) a v témže roce změnil své působiště do Kamenice u Semil, kde jako správce školy získal vyhovující byt. Tam se také narodila jediná dcera Berta (1885-1965), později provdaná Koutská. Již v době její svatby v roce 1905 a ještě dalších 14 let působil jako řídící učitel v Benešově u Semil. Ale právě nastávající zeť Josef Koutský (1877-1937), který byl v roce 1922 jmenován berním ředitelem v Poděbradech, způsobil, že se Jindřich Harapat rozhodl přestěhovat i s manželkou za rodinou do Poděbrad do vily v dnešní ulici Karla Hampla č. 421. Ihned se aktivně zapojil do veřejné i kulturní činnosti města, věnoval se vzdělávacím přednáškám, vystupoval s proslovy a hlavně začal působit v místním Hlaholu. Ke zpěvu a muzicírování přivedl i celou rodinu: dceru, obě vnučky a vnuka. Navíc dcera Berta s vnučkou Věrou (1906-1973) hrály v orchestru a vystupovaly na veřejných koncertech. Druhá vnučka Oluška (1919-1993) byla žačkou Kostinovy baletní školy v Poděbradech, po jeho odchodu do Ameriky žačkou Emy Geitlerové a od svého věku 8 let tančila nejen v Poděbradech, ale např. i v Louskáčkovi ve Vinohradském divadle v Praze. V roce 1929 byl Jindřich Harapat jako vážená osobnost delegován do výboru pro postavení pomníku Bedřichu Smetanovi v Poděbradech. Jako spisovatel se věnoval především literatuře pro děti a mládež. Svá vyprávění vždy opíral o skutečná fakta. Všechny jeho historické povídky mají společné téma – lásku k vlasti, která je ohrožena nepřáteli a silnou vůli hlavních hrdinů svou vlast chránit. Tyto myšlenky je třeba ocenit o to víc, že je publikoval již za Rakouska – Uherska. Jako hudebník vedle Hlaholu psal noty i pro housle a klavír dceři Bertě, na balet pro vnučku Olušku a také tvořil vlastní aranžmá. Jindřich Harapat byl nepřehlédnutelnou osobností Poděbrad, měl vyvinutý smysl pro spravedlnost a podle jeho knih o historii lze usoudit, že to byl člověk velice vzdělaný a vlastenecký. Pamětníci vzpomínají také na jeho laskavost a dobrosrdečnost. Jindřich Harapat zemřel v Praze, ale je pohřben v rodinné hrobce v Poděbradech. Dědička – dcera Berta Koutská věnovala Hlaholu jeho violoncello. Z literárního odkazu J. Harapata lze připomenout Dějepisné obrazy a pověsti, povídky Drobné lístky a Na slovanském jihu, nebo knihu pověstí a pohádek Posel z hor. Z polštiny přeložil Dobrodružství lesní rusalky, Z pohádky do pohádky a historický příběh Janko ze Žarnovce. (BK)