Zavřelová Ludmila *1897 – †1974
Zavřel Vladislav *1895 – †1971
Zavřelovi patří k řadě těch, po nichž sice nebude pojmenovaná ulice nebo instalována pamětní deska asi by o to ani nestáli. Jejich jména zmizela v toku času a událostí, přesto jsou jedněmi z těch, kteří pro Poděbrady a jejich obyvatele hodně udělali. Platí to pro ně stejně jako u řady dalších osob, jejichž život je spojený se Sokolem. Ludmila byla nejstarší ze tří dětí strážníka trati v Libici. Rodina si velmi vážila vzdělání, a proto dceři umožnila absolvovat čtyřletou obchodní školu a ona pak nějaký čas také pracovala u obchodní firmy. Členkou Sokola byla již jako žákyně od roku 1905. Vladislav pocházel z Poděbrad ze staré truhlářské evangelické a sokolské rodiny. Jako voják bojoval v první světové válce, potom v roce 1919 rukoval s několika dalšími sokolskými dobrovolníky k I. sokolskému praporu nastupujícímu proti Maďarské republice rad. V poděbradském Sokole se také budoucí manželé poznali při cvičení. V roce 1924 se manželům Zavřelovým narodila dcera Eva, druhá dcera Lída pak přišla na svět v roce 1927. Celá rodina žila sokolskou činností. Sokolské kroje i cvičební úbory, včetně dětských, pečlivě šité a vyšívané, obdivovaly a někdy i nosily celé generace. Ludmila jako schopná a svědomitá úřednice byla v průběhu svého pětapadesátiletého nepřerušeného členství jednatelkou, vedoucí žaček a členkou různých výborů a také vedoucí cukrárny při biografu v Sokolovně. Vladislav se osvědčil jako všestranný truhlář. Byl správcem nářadí a přikládal ruku k dílu, kde bylo zapotřebí. Například s dalšími členy Sokola získali z nymburských železničních dílen 2 vyřazené vagony, které demontovali, opravili a nakonec z nich i postavili sokolskou chatu na Osečku. Pomáhal také udržovat sokolskou chatu v Horní Malé Úpě, a to i ve svém důchodovém věku. Pro sokoly bylo a je samozřejmé, že všechna práce a věnovaný čas je věnován Sokolu zdarma. Protože Ludmila byla velmi zručná v ručních pracích a výtvarně nadaná, navrhla a pak spolu s dalšími sestrami ze Sokola vyšila (odhadem přes 1000 hodin práce) prapor pro svěřenku poděbradského Sokola Tanvaldskou sokolskou jednotu. Prapor ale nemohl být Tanvaldu pro neklidné poměry v pohraničí roku 1937 předán, a proto jej Zavřelovi schovávali během války v umělém trámu zapracovaném do střešní vazby jejich domku. Do Tanvaldu byl předán až v roce 1947. Po zániku tamního Sokola byl dohledán dcerou Evou znovu v Tanvaldě až po roce 1989 a byl jedním z podnětů pro znovuoživení Sokola Tanvald. Osud Sokola po únoru 1948 je všeobecně známý. Zavřelovi sokolskou myšlenku ctili nadále, starali se o chatu v Úpě, Ludmila nostalgicky nacvičovala i na spartakiády, naposled v roce 197; její oblíbené náčiní byly kužely. Ke konci svého života stačila dokončit knihu „Mé vzpomínky na Sokol v Poděbradech“. Kromě přesných údajů v ní podává osobní pohled na dobu a události, které intenzivně prožívala. (IV)