*1941
Do středostavovské poděbradské sokolské rodiny Josefa a Elišky Růžičkových se narodili tři sportovně nadaní sourozenci Rudolf, Jiří a Iva. A všichni nakonec skončili u basketbalu. Ovšem zejména Jirka díky nebývalé cílevědomosti a zřejmě i největší dávce zděděných genů prokazoval už odmala výjimečnou obratnost, rychlost a sílu. To ho také přivedlo až na samotný český basketbalový Olymp. Byl velmi sportovně nadaný a ať sáhl na jakýkoliv sport, vždycky mu to šlo. Ale nakonec zvítězil basketbal, což bylo dobře nejen pro samotného Jirku, ale i pro Československo, protože v reprezentačním dresu prokázal nejen velké srdce, ale byl součástí týmu, který respektoval celý basketbalový svět. Je bezesporu nejúspěšnějším basketbalistou Poděbrad, i když v těsném závěsu jsou za ním i další slavní borci. Uznávaný basketbalový trenér Vladimír Heger o něm dokonce tvrdí, že je nejlepším basketbalistou celé československé historie. Zpočátku jako většina kluků začínal s fotbalem. Z Jiskry se brzy přesunul do parku a podával dospělákům zatoulané basketbalové míče. Možná tam šel i kvůli bratrovi Rudovi, který basket v Poděbradech spoluzakládal. A za bratrem také šel do nově založeného klubu poděbradské Slavie VŠ. V roce 1958 odešel studovat do Brna a tam si také poprvé zahrál první ligu za Zbrojovku Brno ještě jako talentovaný junior. V roce 1961 přestoupil do Prahy na Stavební fakultu ČVUT a ve dvaceti letech si poprvé navlékl dres číslo patnáct Slavie VŠ Praha a celou sportovní dráhu mu patnáctka na zádech nosila štěstí. Společně s Karlem Barochem, Robertem Mifkou, Jiřím Zídkem, Jiřím Ammerem vytvořili obávanou základní pětku týmu (viz fotografie, Jiří Růžička, druhý zleva). Podílel se na četných klubových úspěších a zejména se stal důležitou oporou národní reprezentace, kde navíc od roku 1964 zastával post kapitána. Jiří Růžička získal šest titulů mistra Československa, bronzovou a stříbrnou medaili na mistrovství Evropy a osmiletou kariéru kapitána národního reprezentačního týmu zakončil v roce 1972 osmým místem na olympiádě v Mnichově. V roce 1967 byl nominován do prestižního týmu Evropy a následující rok přišla nabídka profesionálního angažmá v Belgii. Růžička to však odmítl, protože chtěl ještě reprezentovat na mistrovství světa v Jugoslávii. Tým tam nakonec obsadil skvělé 6. místo. Je také finalistou FIBA Poháru vítězů pohárů z roku 1968, kdy Slavia VŠ v Athénách podlehla domácímu AEK před 65 tisíci diváky o sedm bodů 82:89. O rok později pak ve Vídni pohár vyhrál zdoláním Dynama Tbilisi. Podle osobní statistiky odehrál celkem 240 mistrovských zápasů a v nich nastřílel 1568 bodů. V civilním životě pak uplatnil své vysokoškolské vzdělání nejprve krátce v Pražském projektovém ústavu a krátce a vzdáleně se tak podílel na výstavbě Nuselského mostu a od roku 1966 celých 28 let pracoval jako odborný pracovník v laboratoři hydromeliorací na Stavební fakultě ČVUT. Po skončení aktivní závodní dráhy se začal neméně úspěšně také věnovat trenérské práci. V roce 1986 společně s Jiřím Zedníčkem, Janem Bobrovským a švagrem Karlem Hercikem přivedl na svět v Poděbradech první basketbalový kemp pro mládež v republice. A v roce 1999 zase jako trenér týmu Mlékárny Kunín získal domácí mistrovský titul. S nymburským basketbalem z trenérské lavičky vybojoval v roce 2004 stříbrnou medaili a ještě rok před nymburským stříbrem v roce 2003 z mistrovství Evropy žen do dvaceti let ve Francii tým Jiřího Růžičky přivezl rovněž stříbrné medaile za druhé místo. Jiří Růžička je rodným Poděbradům, kde poprvé poznal svůdné kouzlo basketbalu, stále věrný. Nic na tom, že ho hrál v době, kdy se z něj zbohatnout nedalo. Jedinou odměnou mu tak vedle nádherných zážitků a medailí zůstal čestný titul zasloužilý mistr sportu. V roce 2016 také obdržel Čestnou medaili města Poděbrady. Jiří Růžička, přáteli přezdívaný Fialka, sice už delší čas bydlí v Praze, ale úterý a čtvrtky má vyhrazené pro tenis v Poděbradech a v Poděbradech také pravidelně tráví celé léto. (LL)