*1897 – †1983
Poděbrady měly to štěstí, že jeden z nejvýznamnějších českých sochařů 20. století zanechal ve zdejším veřejném prostoru několik svých charakteristických děl, kterými, ostatně jako celou svou tvorbou, vzdával hold kráse ženského těla. Narodil se jako nejstarší ze sedmi sourozenců do učitelské rodiny v jihočeské Lišnici. Otec František (1863–1941) byl řídícím učitelem jednotřídky a matka Žofie, rozená Macháčková (1873–1951) zase učila ruční práce. Na měšťanské škole ve Strakonicích talentovaného chlapce učitel přivedl k modelování a na jeho doporučení později v roce 1911 nastoupil do vyhlášené sochařské a kamenické školy v Hořicích. Po absolutoriu byl přijatý v roce 1915 na Akademii výtvarných umění v Praze, jenže mladík jako většina jeho vrstevníků musel narukovat do 1. světové války. Ta se mu málem stala osudnou, protože v roce 1917 v bojích na italské frontě utrpěl průstřel obou rukou. Dlouhé měsíce trávil v Praze v lazaretu, ale jen jak mu to zdravotní stav umožňoval, navštěvoval soukromý ateliér sochaře Josefa Václava Myslbeka. Po doléčení se musel vrátit zpátky na frontu v létě 1918, ale zbytek války přečkal už bez vážné zdravotní újmy a v nové republice mohl opět pokračovat ve studiu na akademii. Nikdy se však plně nezbavil hendikepu způsobeného válečným zraněním. Školu skončil v roce 1922 a hned následující rok byl pro mimořádný talent přijatý do prestižního Spolku výtvarných umělců Mánes. Už v roce 1924 se oženil Bohumilou, rozenou Krumpholzovou (1902–1991), s níž měl tři děti: Břetislava (1925–2015), Alenu (1931) a Milana (1941–2017). Benda už svou ranou tvorbou úspěšně reprezentoval Československo na několika mezinárodních výstavách v Gentu, Paříži a Benátkách a velmi brzy se stal uznávaným sochařem. Získával státní zakázky, obce si u něj zadávaly plastiky pro pomníky padlých ve světové válce a o jeho plastiky se zajímaly i soukromé osobnosti. Hlavním tématem, kterému se Břetislav Benda celý život věnoval, byly postavy žen, zejména akty. Díky aktům byl nazýván sochařem ženského těla. To sám komentoval slovy, že nezná krásnější motiv, než je žena ve všech svých obměnách. Za války se Benda zapojil do ilegálního hnutí. Pomáhal rodinám zatčených i navrátilcům z koncentračních táborů, což symbolicky završila účast syna Břetislava v bojích na pražských barikádách. V průběhu posledních dvou dekád života se Břetislavu Bendovi dostalo ocenění za celoživotní dílo v podobě titulu zasloužilý umělec (1966) a národní umělec (1973). Břetislav Benda ve svých plastikách osvědčil mimořádné sochařské mistrovství, ale též velký cit pro vlastnosti materiálu, ve kterém měla být plastika v konečné fázi realizována. Zvlášť pozoruhodné a dodnes mnohdy nedostižné jsou jeho mramorové sochy. Ne nadarmo se říkalo o dokonalých mramorech jiných sochařů, že „jsou jako od Bendy“. V průběhu celého tvůrčího života proslul neobyčejnou pílí a houževnatostí. Nedal se odradit nezdary, ale hledal vždy v různých variantách optimální řešení a hlavně, nevydržel bez práce prakticky ani den. Po těžké operaci si tak, sotva se postavil na nohy, jednou rukou přidržoval jizvu a druhou modeloval. Své vlastní krédo Břetislav Benda, poučen vlastním uměleckým zápasem, charakterizoval slovy, že základem umění je řemeslo, ze kterého pak umění roste do dokonalosti. Se sochou se nesmí nikdy pospíchat, její představa musí pořádně uzrát, dokud není socha hotová, nesmí ven. Tvrdil, že umění je velký dar, nejstarší projev lidstva. A tento dar tvoření vložila do duše člověka matka příroda jako do jediné ze všech živých bytostí. Břetislav Benda patřil k pravidelným návštěvníkům poděbradských lázní a v centrálním lázeňském parku nalezeme jeho fontánu s bronzovou Lédou s labutí a další dva ženské akty v blízkosti květinových hodin – mramorové sochy Žena v lázni, Žena s osuškou a u hotelu Libuše je ještě instalována také mramorová Mateřská láska. Na instalaci všech soch Břetislav Benda vždy osobně a pečlivě dohlížel. (LL)