BURIAN VLASTA

800 poděbradských příběhů

*1891 – †1962

Josef Vlastimil Burian, známý spíše jako „Král komiků“ Vlasta Burian se narodil 9. dubna 1891 v Liberci. Jeho otcem byl krejčí Antonín Burian a matkou pradlena Marie Burianová. Když se v roce 1910 přestěhovali do Prahy, vodil otec, český vlastenec, malého Vlastimila pravidelně do Národního divadla. Vlastimil nikdy herectví nestudoval, vyučil se obchodním příručím. Jako syn krejčího se ale od dětství setkával s lidmi z divadelního prostředí. Zpíval na kůru, měl rád operu. Byl rozený komik, jeho otec, ačkoliv sám ochotník, však zpočátku této kariéře bránil. Od vedlejších divadelních rolí z počátku kariéry se díky Karlu Hašlerovi dostal k vystupování v pražských kabaretech, což mu přineslo velkou slávu. Od roku 1923 působil v roli ředitele kabaretu Rokoko a v roce 1925 založil vlastní Divadlo Vlasty Buriana. Zlatá éra Vlasty Buriana je spjata především s jeho filmovou tvorbou. V letech 1923–1956 účinkoval ve čtyřech němých a 36 zvukových filmech, většinou komediálního žánru. První filmy točil s režisérem Karlem Lamačem, mezi nejznámější patří C. a k. polní maršálek, To neznáte Hadimršku, Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, Ducháček to zařídí nebo U pokladny stál. Po Lamačově emigraci spolupracoval s Martinem Fričem na filmech Anton Špelec, ostrostřelec, Tři vejce do skla, Katakomby, s Janem Svitákem vytvořil slavnou komedii Přednosta stanice. Většina Burianových filmů měla svůj původ v jeho divadelních hrách, komedii C. a k. polní maršálek sehrál v roce 1931 i poděbradský ochotnický spolek. Od roku 1931 byl Vlasta Burian spolu s dalšími slavnými hereckými kolegy častým hostem poděbradských lázní, a když 8. června 1934 uveřejnily Poděbradské noviny v čísle 24 anonci, že „Lázně Poděbrady hostí v těchto dnech kapitána Korkorána, který bude v neděli 10. června zvolen podle rozhodnutí lázeňských hostů králem letošní sezony… V sobotu 9. června, bude-li přát počasí, koná se slavnost zvolení krále sezony v říčních lázních, kde se mohou dobře uplatniti hezké tváře a hezké koupací dresy našich dam, které chtějí býti filmovány s populárním Vlastou Burianem. V neděli 10. června budou hrát ve filmu všichni lidé, kteří navštíví lázeňský park.“, nenechal si natáčení ujít nejeden poděbradský občan. Pro Poděbrady je ale film zároveň významným snímkem dokumentujícím místa, která od doby natáčení zásadním způsobem změnila svou podobu: lázeňský park a plovárna na Labi, která byla před filmováním rozšířena a vylepšena. Kromě umění miloval Vlasta sport. Věnoval se zejména fotbalu a tenisu, byl také aktivním cyklistou. Jako fotbalový brankář nastupoval za Union Žižkov, Viktorii Žižkov, a především pak v prvoligové pražské Spartě (1914–1920). Hrál závodně tenis, pořádal přátelské tenisové zápasy, několikrát hrál i proti dvojnásobnému mistru světa Karlu Koželuhovi. I v této oblasti nechal vyniknout svou všestrannost v Poděbradech. Vlasta měl své vlastní fotbalové mužstvo pojmenované příznačně „Burianova jedenáctka“, za nějž nastupoval také na postu brankáře. Když bylo 16. srpna 1931 v poděbradské oboře otevřeno nové fotbalové hřiště pro Sportovní klub Lázně Poděbrady (SK Poděbrady), byl sehrán slavnostní zápas tohoto klubu právě s Burianovou jedenáctkou. Vítězem zápasu se stala Burianova jedenáctka pozoruhodným výsledkem 12:3. Kronika města Poděbrady událost komentuje slovy: „Hřiště bylo přímo nabito, přišli lidé, kteří ani nevědí, co kopaná je, ale že to byla Burianova jedenáctka, stali se z nich rázem přívrženci kopané.“ Coby vášnivého tenistu bylo možné při jeho pobytu v lázních často vídat i na kurtech poděbradského Lawn-tennis clubu (LTC Poděbrady). Kromě tenisu bylo možné v té době v Poděbradech shlédnout i jiný typicky anglický sport: koňské dostihy. Vlasta Burian byl majitelem dostihové stáje a na poděbradské dostihové dráze v areálu „Na střelnici“ vyhrál dokonce několik závodů. Roku 1945 byl zatčen pro údajnou spolupráci s Němci a po vykonstruovaných soudních procesech mohl začít znovu vystupovat až v roce 1950. Z jeho poválečné filmové tvorby byla jediným významným dílem pohádka Byl jednou jeden král, kde si poprvé a naposledy před kamerou zahrál s Janem Werichem. I když byl nemocný, vystupoval na estrádách, aby měl nějaký výdělek. Minimálně dvě z nich se odehrála i v poděbradském hotelu Savoy. Poslední představení odehrál s těžkým zápalem plic. Zemřel doma na plicní embolii v blízkosti své věrné družky Niny, která zemřela o devět týdnů později. Pohřben byl na Vinohradském hřbitově v Praze, v roce 2002 byly jeho ostatky přeneseny na Vyšehradský hřbitov. Bronzová bysta Vlasty Buriana byla z jeho náhrobku později odcizena a až v únoru 2007 byla na jejím místě umístěna plastika znázorňující dvě ruce s názvem Ruce komika od akademického sochaře Tomáše Vejdovského. (PH)