*1856 – †1954
V nedožitých osmadevadesáti letech odešel na věčnost jeden z nejvýznamnějších českých architektů, mistr secese Josef Fanta. Svůj významný umělecký otisk zanechal také v Poděbradech. Za touto náhodou stála skutečnost, že se na vysoké škole potkal a následně i spřátelil se synem poděbradského purkmistra Vojtěchem Obereignerem. Ten se už krátce po návratu ze studií obrátil na svého spolužáka Josefa Fantu se zakázkou na vlastní rodinný dům, který plánoval postavit na místě zděné rodinné barokní stodoly. První kresby dostal už v roce 1880, ale myšlenka se stále vyvíjela a Fanta svého spolužáka přesvědčil, aby stodolu neboural, ale pro bydlení ji pouze upravil. V návrhu budoucí vily uplatnil především své zkušenosti restaurátora a projektu věnoval velikou péči. Z několika variant sice nakonec vybrali tu skromnější, ale proporčně nejvyváženější, která respektovala původní hmotu stodoly. Starobylé barokní stodole tak Fanta propůjčil malebný, osobitý charakter, který lidé na romantické historizující vile obdivují dodnes. Přece jen to byl ale projekt na svou dobu novátorský, zejména s ohledem na veliká okna. Proto na vlastní realizaci došlo až po smrti otce Vojtěcha Obereignera v roce 1898. Další zakázka přišla z Poděbrad přímo od městské rady za starostování Josefa Petáka, zdejšího zámožného statkáře. Poděbrady se potýkaly s problémem nedostatečné kapacity městského hřbitova, který navíc stál v lokalitě, kde byla plánována nová rozvojová zástavba. Josef Fanta začátkem 20. století byl oslavován jako skvělý architekt pražského hlavního nádraží. Výrazně se podílel na úpravách vyšehradského hřbitova a tak padla volba právě na něj. Spojením výjimečně talentované trojice architekta Fanty, zahradního architekta Thomayera a sochaře Bílka tak bylo dáno v roce 1903 vzniknout hřbitovnímu areálu neobyčejné umělecké hodnoty. Předmětem památkové ochrany díla z rýsovacího Fantova prkna je vstupní brána, od níž se paprsčitě rozbíhají hlavní cesty, které podle původního návrhu měly být kryté zděnými arkádami, kaple s márnicí a pitevnou, domek hrobníka, severní zeď s nejcennějšími náhrobky a ústřední secesní kříž. Ovšem Josef Fanta se do Poděbrad jako tvůrce vrátil ještě jednou. Výzvou pro něj byla stavba penzionu rodiny Geisselreiterových, původně pod názvem Charitas, který patří mezi Fantova nejvýznamnější umělecká díla. Františka Geisselreiterová (1874–1953) byla švagrovou Vojtěcha Oberreignera a chtěla mít na lukrativním místě u lázeňského parku také nepřehlédnutelný dům. Fanta nabídku přivítal, protože se podvědomě toužil v Poděbradech trochu rehabilitovat za Obereignerovu vilu, která svou originalitou ostře dělila veřejnost na odpůrce a příznivce. V roce 1910 vytvořil projekt, který v letech 1913–1915 postavila poděbradská stavební firma Josefa Kocha, pozdějšího poválečného starosty Poděbrad. Dům po čase změnil název na Kouřimku podle rodiště manžela stavitelky, ředitele Geiselreitera. Romantická vila vystavěná z neomítnutého opukového zdiva, kombinovaného se zdivem z červených cihel, je zřetelně inspirována severským stylem. Všechno, na co v Poděbradech Josef Fanta sáhnul, je dnes zařazeno do katalogu kulturních památek České republiky. Podobný respekt sklízejí díla Josefa Fanty po celé republice. Je skvělé, že takový umělec zanechal část svého génia právě v Poděbradech. Josef Fanta byl synem hostinského Václava Fanty a jeho ženy Barbory Fantové, rozené Bílé ze Sudoměřic u Tábora. Po maturitě na reálce v Praze vystudoval 1873–1877 inženýrské stavitelství na české technice. Po škole získal práci ve stavebním ateliéru Národního divadla u Josefa Zítka, ale už v pětadvaceti letech nastoupil jako asistent na škole architektury Josefa Schulze na české technice, kde zůstal až do 1886. V následujícím roce pobýval na státní stipendium v Itálii a po návratu začal v Praze pracovat samostatně. Z jeho první realizovaných prací na přelomu století mezi nejznámější patří dostavba Hlávkových domů v Praze a následně i výstavba Hlávkových studentských kolejí, výstavba ondřejovské hvězdárny, ale nad vším ční jeho návrh a realizace pražského hlavního nádraží. A to začínal tím, že v roce 1885 projektoval kandelábry před Národním divadlem. Výtvarné kvality prokázal i jako dekoratér, když s Mikolášem Alšem 1896 navrhl dekoraci fasád Wiehlova domu na Václavském náměstí v Praze. Na světové výstavě v Paříži 1900 navrhl jako část rakousko-uherské výstavy expozici českoslovanskou, za niž získal zlatou medaili. V roce 1906 však už obdržel za své zásluhy Rytířský řád Františka Josefa I. a v roce 1909 byl jmenován řádným profesorem středověké architektury na technice, kde poté působil až do odchodu do penze 1926. Z roku 1912 je jeho monumentální Mohyla míru, která připomíná bitvu u Slavkova. Řádným členem České akademie věd a umění byl zvolen 1918. K pozdním realizacím patřila např. neoklasicistní budova Ministerstva obchodu v Praze Na Františku realizovaná v roce 1932. Josef Fanta je také hodnocen jako nedostižný a dosud nedoceněný ornamentalista, který navrhoval nábytek, kostelní mobiliáře, výzdobu oken, ale třeba i bohoslužebné náčiní, různé předměty pro svatovítský dóm na Pražském hradě a Svatou Horu u Příbrami. Fanta patřil k nejmladším umělcům z generace Národního divadla. Dovedl se přizpůsobit módním směrům, a přiřadil se tak k nejvýznamnějším protagonistům secese v Čechách. Jeho manželkou byla Julie, rozená Kameníková (1858–1908), brněnská podporovatelka národopisného hnutí, feministka, starostka a později i prorektorka spolku Vesna. Po smrti svého manželka JUDr. Wolfganga Kusého se znovu provdala za Josefa Fantu. Měli spolu čtyři děti – Marii (18931963), Barboru (1895–?) a Evu (1896–1987) a také nejmladšího syna Josefa (*1899–1918), který 27. října 1918 padl na italské frontě první světové války. Fantova dcera byla za první republiky uznávanou novinářkou a překladatelkou a měla dlouhodobý romantický vztah s českým politikem Janem Masarykem. (LL)