*1503 – †1564, *1529 – †1595
Otec Ferdinand I. na český trůn nastoupil po nečekané smrti Ludvíka Jagellonského sice v pouhých třiadvaceti letech, ale to už byl čtyři roky svrchovaným vládcem rakouských zemí. Na český trůn se dostal díky své manželce Anně Jagellonské, sestře posledního českého krále Ludvíka. Ferdinand nebyl zvlášť oblíbený. Panoval tvrdou rukou, zastával absolutismus a nekompromisně vyžadoval od poddaných katolické vyznání. Za 21 let společného manželského života zplodil s Annou celkem 15 dětí. Při královské volbě sice sliboval, že bude sídlit na Pražském hradě, ale kvůli napětí mezi katolíky a protestanty se v Praze zdržoval co nejméně. Přesto měl zájem zvelebovat císařské statky. Proto také začal do Čech zvát italské architekty, kteří do království přinášeli nový styl renesanci. A byl to právě on, kdo pro královskou korunu objevil do té doby víceméně zapomenuté Poděbrady. Už při první zdejší návštěvě 23. dubna 1539 zaujaly krále Ferdinanda I. rozlehlé honitby plné zvěře, a proto se rozhodl, že zdejší bohaté a výnosné panství nebude nikdy zastavovat a ponechá je k loveckým kratochvílím panovníků a jejich hostů. Chtěl proto také výrazně zmodernizovat středověký hrad, aby hlavní palác výhradně sloužil potřebám krále a předhradí mělo využívat služebnictvo. Svým vybavením, vzezřením a mohutností měl být důstojným sídlem panovníka. Za tím účelem poslal do Poděbrad svého syna, aby jeho úmysl realizoval. Druhorozený syn Ferdinand Tyrolský, který svého otce, pozdějšího císaře v letech 1547–1567 zastupoval v Čechách jako místodržící, měl s otcem stejnou vášeň pro honitbu. Navíc králův syn se projevil jako schopný a oddaný správce úřadu. Po otcově smrti v roce 1564 Ferdinandovi připadla vláda v Tyrolsku a na území Předních Rakous. Ale na přání nové hlavy habsburské monarchie, prvorozeného bratra Maxmiliána II., ještě dva roky vykonával v Čechách svůj místodržitelský úřad. S jeho pobytem v Praze je spojen rozkvět renesanční kultury a humanismu v českých zemích. V Poděbradech pobýval s různou intenzitou celých pět let a také se postaral o založení několika nových honebních revírů. Z jeho iniciativy se také ve druhé polovině 16. století sokolnictví přesouvá ze Sokolčí (dnes Sokoleč) přímo do města Poděbrady. Sokolníci tady žili jak na hradě, tak ve zvláštních pro ně postavených nebo upravených domech – sokolárnách, z nichž jeden, zvaný jagrhaus, se jako stavba dochoval až do počátku 20. století. Dnes na jeho místě je lázeňský dům Libuše. Nutno poznamenat, že Poděbradsko byl dávný revír velkých sokolníků české historie, rozprostírající se v nížinách soutoku řek Labe a Cidliny. Sám Přemysl Otakar II. tady založil kolem roku 1260 zmíněnou sokolnickou osadu Sokolčí, která byla určena k pobytu královských sokolníků a později byla připojena k panství poděbradskému a evidována jako nedílné příslušenství hradu. Mnohem podstatnější však byla přestavba poděbradského hradu na renesanční sídlo. Symbolicky na svatého Jiří 24. dubna 1542 konečně král Ferdinand vyplatil Poděbrady ze zástavy od Adama Lva z Rožmitálu a Jana Trčky z Lípy. Svým rozhodnutím tak Poděbrady trvale vrátil do majetku královské koruny a pod přímou správu panovníka. Navíc 9. června 1543 Ferdinand I. potvrdil městu všechna privilegia udělená jeho předchůdci a změnil termíny týdních trhů z úterý na výhodnější sobotu a výroční jarmark stanovil na první pondělí po svatém Kříži, tedy na 14. září. Trvalým problém při plánované přestavbě však nebyla opadající vůle změnit středověký ráz hradu, ale věčný nedostatek peněz. Přestavbu poděbradského hradu zahájil významný dvorní architekt Paolo della Stella, který vyměřil nové císařské komnaty, na vnitřním nádvoří navrhl arkády a sgrafitovou výzdobu. Paolo della Stella, slavný tvůrce letohrádku královny Anny na Pražském hradě, vydržel v Poděbradech do roku 1550 a pak jej nahradili další dvorští architekti, kteří s většími či menšími intervaly dojížděli kontrolovat práce v Poděbradech, zejména s ohledem na přísun peněz z královské pokladny. K vlastní realizaci do Poděbrad přivedli Habsburkové rozvětvenou vlašskou zednickou rodinu Antonia Avostalise, jejichž potomek Giovanni Battista se nakonec v Poděbradech usadil, koupil si usedlost ve Zboží a stal se poděbradským měšťanem. Ferdinand I. byl s jeho prací velmi spokojený, a proto ho povýšil do zemanského stavu 24. září 1554 s predikátem de Sala. Ale už devět dní před tím král úřadoval na Poděbradech a udělil tady třeba erbovní list kronikáři Tadeáši Hájkovi s přídomkem z Hájku. Bylo to při příležitosti velkého honu a následné hostiny. Jiné svědectví o pobytu je zjevné z listu, který Ferdinand I. (od roku 1556 už také římský císař) zaslal 31. srpna 1561 svému synovi arciknížeti Ferdinandovi, že pojede z Vídně na český sněm svolaný na 1. října a oznamuje mu, že čtyři nebo pět dní před sv. Václavem stráví v Poděbradech, odkud pak přibude do Prahy. Pro účely přestavby zámku byla v Poděbradech v místě dnešního Zámostí postavena také první cihelna. Z dochovaných zpráv vyplývá, že stavební práce probíhaly, i když v Poděbradech přebýval přímo král Ferdinand I., případně jeho syn český místodržící. Proto také místodržitelská kancelář opakovaně zasílala poděbradskému hejtmanovi stížnosti na hluk, zatékání do komnat a zápach, který Jejich Milosti obtěžuje. Ale stavební ruch v Poděbradech neovládl jen zámek. Z královského příkazu se už od roku 1548 stavěla obora pro stáda daňků, losů a další lovné zvěře. O tuto kratochvíli se král Ferdinand opakovaně zajímal víc než o samotnou přestavbu hradu. Ta byla také nákladnější, než královská komora předpokládala. Vyskytly se i další technické překážky a práce postupovaly pomalu. V roce 1546 si poděbradský hejtman stěžoval na královské komoře, že stavitelé pracují liknavě, boří zbytečně starší části hradu, aby si zajistili práci na dobu co nejdelší, a za to chtějí být dobře zaplaceni. Ostatně i sám král také občas osobně přijížděl do Poděbrad podívat se, jak přestavba pokračuje. Třebaže k českým zemím neměl přehnaně emocionální vztah, rok po jeho smrti byly jeho ostatky přeneseny do Prahy, kde spočinul vedle milované manželky Anny Jagellonské. Bohužel s jeho smrtí další přestavba poděbradského hradu na renesanční zámek se na dlouhé roky zastavila. (LL)