*1891 – †1962
Mezi svého času nepřehlédnutelné poděbradské osobnosti patřila i Marta Schrödlová-Harlasová. Impozantní dámu s dlouhým copem, stočeným na hlavě do věnečku, bylo možno do začátku šedesátých let minulého století spatřit na lázeňské promenádě i v jejím okolí. Bydlela totiž nedaleko v Tlapákově domě v Tyršově ulici čp. 987/III. se svým přítelem Bedřichem Kohoutem Harlasem.. Tehdy už málo zdejších lidí vědělo, že to bývala významná a v zahraničí vysoce oceňovaná operní pěvkyně. Narodila se v Praze 21. března 1891 jako Marta Schrödlová do úřednické rodiny se dvěma bratry a sestrou. Svou pěveckou dráhu zahájila ve svých jedenadvaceti letech jako sólistka pražského Hlaholu. Na jednom z prvních jeho řádných koncertů si jí všiml Václav Tallich, kterého zaujala zejména tříoktávovým rozsahem svého hlasu, a v roce 1913 jí nabídl angažmá v plzeňské opeře. Zahájila tu sice slibnou kariéru, ale ta netrvala dlouho. Hned na samém začátku první světové války v červenci 1914 emigrovala spolu s virtuosem na harfu prof. Václavem Křičkou přes Německo do Belgie, kde pak dostala řadu příležitostí předvést se na operních scénách jako heroína v titulních postavách několika Wagnerových oper. Po čase však Marta Harlasová Belgii opouští, aby využila dalších příležitostí ke koncertování v sousedním Holandsku. Do svého repertoáru tehdy zařazovala především českou hudbu, skladby Smetanovy a Dvořákovy i ukázky hudby ruské. Holandskou veřejnost ale nejvíce zaujala interpretací českých lidových písní, jejichž texty pro Holanďany překládala do jejich mateřštiny. Při svých koncertech nikdy nezapomněla připojit holandsky výklad historie svého národa, bojujícího za vymanění se z rakousko-uherského područí. Vysloužila si tím sice doma od rakousko-uherské vlády odsouzení v nepřítomnosti za velezradu, ale o to větší obdiv a sympatie měla v cizině, a to nejen u holandských posluchačů. Pojilo ji dokonce osobní přátelství s tehdejší holandskou královnou Vilemínou, která ji přijala do dvorní opery. O koncerty Marty Harlasové byl zájem také v ostatních severských zemích a všude se svými vystoupeními a nadšeným vlastenectvím slavila velké úspěchy. Do vlasti se vrátila i s profesorem Křičkou přes Francii v roce 1920 jako světoznámá umělkyně. V četných koncertech pokračovala pak v osvobozené vlasti. Její doménou se staly nejen árie ze Smetanových a Dvořákových oper a české lidové písně. Zpívala v originále a zpaměti i lidové písně ostatních evropských národů, zejména těch severských. Velká byla i řada jejich koncertů v cizině, kam ji často zvali při různých slavnostních příležitostech. V roce 1929 byla Marta Harlasová požádána o vystoupení při slavnostním otevření nového Sboru církve československé v Dejvicích a od té doby se začala angažovat i v této naší mladé církvi. Zůstala jí věrná také v dalších letech. Zpívala nejen při bohoslužbách, ale i v duchovních koncertech, pořádaných v jiných městech po Čechách a do svých koncertů zařazovala dávno zapomenuté písně středověkých mistrů. Po návratu do vlasti se provdala za akademického malíře Ondřeje Harlase, bratra známého historika umění Františka X. Harlase, s nimž bývá mylně spojována. Když její muž v roce 1933 zemřel ve svých 49 letech, znovu se seznámila s Bedřichem Kohoutem, se kterým se v roce 1944 odstěhovala do Nymburka. Po pětiletém pobytu se partneři přestěhovali do Poděbrad, kde dožili do konce života. V našem městě Marta Harlasová ještě několikrát vystoupila v samostatných koncertech, naposledy v roce 1961 při oslavě životního jubilea. V roce 1947 dostala titul zasloužilá umělkyně za její přínos propagaci české hudby a přiznána jí byla i čestná penze. Za nymburského pobytu navázala Marta Harlasová úzké kontakty s rodinou Šebkovou, která se hodně angažovala jak v místním Hlaholu, tak ve Sboru církve československé. Svatopluk Šebek ji v té době provázel při koncertech na klavír a toto přátelství pokračovalo i v Poděbradech až do 11. srpna 1962, kdy Marta Harlasová zemřela na zástavu srdce. Poslední rozloučení s ní se konalo v nymburském krematoriu. Po její smrti partner Bedřich Kohout věnoval do archivu poděbradského muzea celou její písemnou pozůstalost. Nachází se v ní mnoho fotografií z dlouhé pěvecké kariéry, plakátů a programů z jejích vystoupení v cizině i doma a krabice plná výstřižků, not a ilustračního materiálu. K desátému výročí úmrtí Marty Harlasové v roce 1972 připravilo Polabské muzeum vzpomínkovou výstavu a několik kartonů v muzejním archivu je připraveno k jejímu zopakování, protože by bylo škoda, aby taková poděbradská osobnost zcela upadla v zapomenutí. (JH)