*1939 – †2020
V zimě roku 2020 se mu splnilo poslední přání být pochován na poděbradském hřbitově. Neleží v hrobě rodiny své bývalé první manželky, kam byly uloženy po tragické smrti ostatky jeho pětadvacetileté dcery Anny, ale v opuštěném hrobě rodiny Bokovy, v níž na poslední léta svého života našel druhý domov. Miroslav Hraběta se narodil ve Velkých Levárech na Slovensku. Co předcházelo jeho narození, by vydalo na vesnický román. Jeho otec pocházel ze starého selského rodu, po několik pokolení usazeného v Libákovicích na Plzeňsku. Nestal se dědicem gruntu, jak se počítalo, ale dal se na vojnu. Po bojích I. světové války zůstal v Československé armádě a byl převelen na Slovensko. Jeho vojenská kariéra skončila, když se po prodělaném tyfu nechal najmout jako šafář na velkostatek poblíž západoslovenské vesnice Závody. Ten patřil vdově po známém bratislavském advokátovi, která sama ve Vídni vystudovala hospodářské vědy. Protože se dobře vyznal v hospodářství a byl pohledný, brzy se za něj provdala, ale manželství trvalo jen krátce. Když náhle zemřela, na inzerát se mu přihlásila nová hospodyně, která už měla odrostlé děti. Stalo se jednou, že při zabíjačce prostydla, dostala zápal plic a potřebovala pečovatelku. Tou se stalo služebné děvče z nedalekých Závodů. Anna byla z početné rodiny vesnického ševce o 26 let mladší než hospodář. Nebylo divu, že se jí po čase narodil syn Miroslav. Když potom Hrabětova manželka zemřela, postarali se bratři, aby si Annu vzal za zákonitou manželku. Toto manželství pak trvalo dlouhá léta, neboť se oba dožili věku hodně přes devadesát let. Nikoliv však už na Slovensku, ale v Úvalně u Krnova. Tam si v roce 1947 Vojtěch Hraběta musel vybrat opuštěný statek po Němcích, když jeho statek byl zabrán do vojenského prostoru. Jediný syn Miroslav Hraběta se však k hospodaření neměl. Po maturitě na krnovské jedenáctiletce absolvoval v letech 1957–1959 Vyšší pedagogickou školu v Opavě, kde získal aprobaci na ruštinu a dějepis pro základní školy. Prvním jeho učitelským místem byla Osoblaha na samých polských hranicích, kam se ještě vrátil po vojně a učil tam do konce školního roku 1966. Během vojenské presenční služby však Miroslav Hraběta vážně onemocněl. Po několika atacích revmatické horečky a problémy se srdcem následovala lázeňská léčba, a tak se poprvé v roce 1965 dostal do Poděbrad. Protože byl sympatický, velice společenský a podobal se populárnímu slovenskému herci Štefanu Kvietikovi, neměl o známosti nouzi. Vybral si však jednu, která ho nejvíc přitahovala a s níž si nejlépe rozuměl. Se svou budoucí manželkou Janou Plachou se poprvé setkal v zámecké kapli, kam chodila pravidelně provázet lázeňské hosty. Ještě za tohoto pobytu se sblížili, spojil je společný zájem o historii a snaha využívat muzejní sbírky k vyučování dějepisu. Na delší známost nebyl čas, protože ze školy v pohraničí do vnitrozemí bylo tehdy možné se dostat jedině z rodinných důvodů v rámci mezikrajové výměny. A tak se takový zákonný důvod naskytl. Svatba v tichosti proběhla o pololetních prázdninách v únoru 1966 a od 1. září nastoupil Miroslav Hraběta jako učitel dějepisu, ruštiny a občanské nauky na základní školu v budově dnešního gymnázia. Protože kantořinou žil a s chutí se věnoval mládeži i po vyučování, rychle zapadl do učitelského kolektivu, kde byl velmi oblíben. I po mnoha letech bývalí kolegové a žáci na něj rádi vzpomínali. On i manželka se v té době hodně angažovali ve společenském životě ve městě, hlavně v ochotnickém divadle. On byl sloupem ochotnického spolku už v Osoblaze a v Poděbradech úspěšně pokračoval, zejména když mohl uplatnit své hudební nadání i velmi melodický hlas. Když se Hrabětovům narodily dvě děti – dcera Anna v roce 1967 a syn Vojtěch v roce 1973 byl dvoupokojový byt ve finském domku, patřící jeho tchýni těsný a na získání vlastního bytu v Poděbradech tehdy nebyla šance. Nakonec tedy Miroslav Hraběta přijal nabídku tehdejšího vedení města, aby se stal ředitelem Kulturního a společenského střediska a že k této funkci bude přidán i byt v panelové novostavbě na Žižkově. Řediteloval celkem šest let a za tu dobu významně obohatil poděbradský kulturní a společenský život. Ochotnické divadlo se tehdy dostalo na jeden ze svých vrcholů, za něj byl založen Festival mladého ochotnického divadla, trvající dodnes, Neumannových Poděbrad se každoročně účastnili nejlepší čeští i slovenští herci a recitátoři. Mnozí z nich tady často vystupovali i mimo festival. Byl také hlavním organizátorem všech slavností a prvomájových průvodů, zahájil velkou přestavbu divadla atd. K 1. září 1981 byl však ze služeb města propuštěn jako nestraník, aby v zájmu KSČ uvolnil místo tehdejšímu odstupujícímu předsedovi MěNV Vladimíru Vokatému. Tehdy se Miroslav Hraběta vrátil zpět k učitelování a nastoupil do Středního odborného učiliště, obor kuchař číšník, kde pak učil až do svého odchodu do důchodu v roce 2006. I zde byl oblíbený, i zde mohl dobře využít své kantorské schopnosti a zapojit se do mimoškolních aktivit. Po 25 letech, když obě děti odrostly, bylo jejich celkem spokojené a klidné manželství rozvedeno. Každý z manželů si šel za svými odlišnými zájmy. Tehdy se odstěhoval do Opletalovy ulice k dlouholeté přítelkyni Růženě, tehdy vdově po kolegovi M. Knotkovi. Láska k hudbě, zpěv a umění hrát na varhany ho přivedly do kostela Povýšení svatého Kříže, kde pak pilně hrával na varhany a doprovázel Sbor svaté Cecílie. Po smrti Růženiny matky Ervíny Bokové, jediné dcery a dědičky fotografa Františka Drtikola, pomáhal spravovat jeho pozůstalost a hlídat autorská práva. Zanedlouho poté také prodali poděbradský dům a odstěhovali se do Bechyně do rodinného domku, v němž Růžena Knotková v roce 2018 náhle zemřela. I v Bechyni se Miroslav Hraběta zapojil do kulturního života svými hudebními pořady a hrou na varhany v místním kostele. Ještě jednou a naposledy v roce 2018 navštívil Poděbrady, když byl pozván na oslavy 70. výročí založení učňovské školy, kde léta působil. Zemřel o necelé dva roky později v táborské nemocnici 12. listopadu 2020 po operaci velkého nádoru na jediné ledvině, která mu zbyla z dřívějších bohatýrských let. (JH)