*1820 – †1900
V roce 1847 se přistěhoval do Poděbrad z Nymburka, kde měl zavedenou živnost poštmistra. O důvodu přesídlení můžeme jen spekulovat, ale není vyloučeno, že za tím stála jeho kontroverzní povaha a také fakt, že při svém podnikání býval bezohledný, a proto mezi lidmi ne příliš oblíbený. V Poděbradech koupil poblíž Jiřího náměstí (na místě dnešního parkoviště u Alberta) bývalý právovárečný hostinec U Labutě z roku 1832, který přestavěl na první poděbradský poštovní úřad. Budovu rozšířil pro další podnikání, zejména pro špeditérství, protože měl až 16 párů tažných koní. Velkorysé investice a nemalou prezentaci jako vlasteneckého mecenáše, mu v Poděbradech umožnil sňatek s dcerou bohatého sadského měšťana Bürgemeistra. Pozdějším neuváženým podnikáním však přišel nejen o věno své ženy, ale v podstatě o celý majetek, dost se zadlužil a byl rád, když v chudobě dožil jako bankovní úředník v Praze. S manželkou měli 6 dětí, z nichž nejstarší byla Filipka (1848 – 1870), přítelkyně dcery Karla Havlíčka Borovského. V prvních obecních volbách po zrušení Bachova absolutismu byl Václav Hráský v březnu 1861 nečekaně zvolen purkmistrem. Po složení slavnostní přísahy ve farním kostele se uvedl tak, že uspořádal pro celý městský výbor a vybrané hosty ve svém domě velkolepou hostinu. Město řídil pak celých deset let, ale pohledy poděbradské veřejnosti na jeho purkmistrování byly rozporuplné. Byl organizátorem velkých národních slavností a duší všech tehdejších poděbradských spolků. Jedním z prvních byl Zpěvácký spolek, dále pak spolek Studující Poděbradska a po pražském vzoru vznikl s jeho přičiněním i poděbradský Sokol. Václav Hráský také přišel už v roce 1861 s myšlenkou oživit místní divadlo. Pro budoucí produkce rozhodl využít bývalou odsvěcenou kapli na druhém nádvoří zámku, který v té době vlastnil vídeňský bankéř baron Šimon Sina. Ten na přímluvu purkmistra ochotníkům kapli bezplatně propůjčil. Hráský k sobě přizval Josefa Obereignera a Františka Boučka a společně zainventovali na přetvoření kaple na malý divadelní sál. Ctižádostivý purkmistr Hráský samozřejmě myslel i na sebe. Odvážně z věna své zámožné manželky nakoupil rozsáhlé pozemky na severním okraji Poděbrad. Na nich začal velkoryse a vysoko nad své možnosti stavět nový parní mlýn a olejnu (v prostoru mezi dnešním Riegrovým náměstím a sokolovnou). Neuváženě investoval velké prostředky do podniku, který nemohl konkurovat dokonalému a zavedenému vodnímu mlýnu Vojtěcha Hlaváče. Nebylo divu, že po několika letech zkrachoval. V době svého purkmistrování v roce 1864 si Hráský také pro sebe vymohl koncesi na zřízení akciového cukrovaru, ač se o projekt léta ucházeli již dříve tři místní mlynáři, nečekaně uspěl Václav Hráský. Ten pak obratem nové akciové společnosti výhodně pro sebe prodal na stavbu budoucího cukrovaru část svých polí na západním okraji města při nymburské silnici a ještě k tomu dodával cihly ze své cihelny. Jako předseda akciové společnosti cukrovaru zatížil hned od počátku celý podnik nemalým dluhem, a když první sezóna v roce 1864 skončila velkým schodkem, byl donucen vedení společnosti opustit. V té době také se rozjížděly velké investice do výstavby železnice. Pokud chtěl tehdy někdo z Poděbrad cestovat vlakem, musel se k němu nechat dovézt nejméně deset kilometrů, a to buď na nádraží do Peček, nebo do Velimi. A k tomu právě sloužily kočáry a povozy špeditéra a purkmistra Hráského. Když investoři uvažovali o nové severozápadní dráze přes Poděbrady, i proto narazili na neochotu pana purkmistra. Na nepřekonatelném odporu poděbradských radních nakonec vydělal sousední Nymburk, kde vedení města stavbu dráhy uvítalo a všemožně ji podporovalo. V Nymburce vzniklo velké seřaďovací nádraží a železniční dílny. Poděbradský železniční uzel se měl původně budovat až za Bažantnicí. Paradoxem bylo, že Hráský, který se stavěl nejvíce na odpor, na tom pak opět nejvíce vydělal. Podařilo se mu přesvědčit projektanty, aby dráhu i nádraží postavili na jeho pozemcích. S velkým ziskem prodal svá pole nejen drážní společnosti, ale i městu, které sám reprezentoval, protože přesvědčil radní, že je třeba k budoucímu nádraží vybudovat nový, pohodlnější příjezd ke dráze z bývalého Průhonu (dnes Riegrovo náměstí). A pochopitelně jeho špeditérství zajišťovalo obsluhu mezi nádražím a centrem města. (JH)