*1448 – †1498
Rodák z poděbradského hradu později ke svému jménu dostal přídomek „starší“, protože v druhém manželství jeho otec král Jiří svého dalšího syna pojmenoval rovněž jako Jindřicha, což tehdejší pravidla umožňovala. Jenže postupem času se z německého Heinricha přechýlil na počeštělého Hynka a tak to už zůstalo. Jindřich byl třetí Jiřího syn a s odstupem několika století se jeví jako nejschopnější pokračovatel svého otce, ale i tak zdaleka nedokázal výrazně vystoupit z jeho stínu. Byl ctižádostivý, měl diplomatický talent, nechyběla mu odvaha, ovšem jako hospodář talent po otci nezdědil. Jiří původně uvažoval, že svého třetího syna prosadí na arcibiskupský stolec, ale tvrdě narazil u papeže Pala II. V roce 1462 společně se svými dvěma bratry Jindřich získal od císaře Friedricha III. titul říšského knížete a tím se připojil k nejvyšší aristokracii Svaté říše římské. Během česko – uherského válečného zápolení se ukázal jako schopnější polní velitel než jeho starší bratr Viktorin. Třikrát mu spásně pomohl z uherského obklíčení a dokonce nepřátele dokázal zahnat i na útěk. Jeho vojenské úspěchy i rozvážnost s potěšením vnímal také královský otec a nedlouho před svou smrtí Jindřicha jmenoval už ve dvaceti letech nejvyšším českým hejtmanem. A po Jiřího smrti byl krátce i jedním ze zemských místodržitelů a také nejvyšším mincmistrem. Při dělení rozsáhlého majetku pánů z Poděbrad v roce 1472 Jindřichovi připadlo hrabství Kladsko, Minsterberské knížectví, Frankenštejnsko, náchodské panství, Kunětická hora a Sezemice. Brzy se mu podařilo násilím připojit ke kladskému hrabství také Broumovsko. Všechna slezská území mu v roce 1472 nový panovník Vladislav Jagellonský následně udělil jako dědičné léno. Už rok na to konvertoval ke katolické víře a tím byla zrušena papežská klatba, která z otce přešla i na všechny jeho potomky. Jindřich na rozdíl od bratrů Viktorína a Hynka zůstal vždy Vladislavovým stoupencem a v roce 1485 rovněž pomáhal v Praze pacifikovat stavovskou vzpouru proti Vladislavovi. Přesto zřejmě dokázal racionálně odhadnout své schopnosti i možnosti a do české politiky tak zasahoval jen okrajově a soustředil se především na budování svého slezského dominia. Jenže v roce 1487 – 1489 se dostal do vojenského sporu s Matyášem Korvínem, který chtěl ve Slezsku vytvořit mocenské a majetkové zázemí pro svého nemanželského syna Jánoše. Jindřich se svými spojenci v nerovném střetu prohrál a musel opustit svůj titulární Minsterberk. Až teprve po Matyášově smrti dědičné državy s nemalými finančními náklady dostal zpátky. Po bratrovi Hynkovi také zdědil rodové Poděbrady se závazkem, že bude poručníkem jeho jediné dcery Anny, která se nakonec stala manželkou nejvyššího českého purkrabího Jindřicha z Hradce. Poděbrady však Jindřich už v roce 1495 vyměnil s Vladislavem Jagellonským za knížectví Olešnické knížectví, díky kterému významně posílil své slezské panství, kde v Kladsku si budoval své hlavní sídlo. Poděbrady se tak na 350 let opět staly součástí královské komory. V duchu sňatkové politiky Jiřího z Poděbrad už v roce 1455 byl zasnouben s Jeronýmou, dcerou sedmihradského vévody Mikuláše Újlakiho, ale ke sňatku nakonec nedošlo. V roce 1467 si pak vzal Uršulu Braniborskou z dynastie Hohenzollernů, dceru braniborského markraběte Albrechta III. Achilla. S manželkou měli osm dětí (Albrechta, Jiřího, Jana, Markétu, Karla, Ludvíka, Magdalenu a Zdenu). Jindřich ctil rodinnou tradici, a třebaže byl označován za muže kompromisu, neváhal se brát za svá práva. To se třeba týká vleklých sporů s městem Vratislaví. Tam v augustiniánském klášteře v kapli kostela Panny Marie tamější opat Mikuláš Schönborn, nechal vyobrazit malbu, která zobrazovala poslední soud, kdy je král Jiří dvěma čerty odnášen do pekla. Jindřich poslal do Vratislavi ostrý vzkaz, že pokud malba nezmizí a „nevybaví-li jeho otce z pekla“, nechá vypálit všechny vesnice v okolí. Přestože byl Jindřich synem údejného kacíře, lidé si ho vážili a současně se báli, že by mohl svou pohrůžku opravdu dodržet. Hned, jak poslové vzkaz vyřídili, freska byla odstraněna. Jindřich, zakladatel slezské knížecí dynastie Poděbradů uměl velmi dobře německy, ale v rámci rodiny se vždy velmi striktně držel rodného českého jazyka. (LL)