JIŘÍ II. MINSTERBERSKÝ

800 poděbradských příběhů

*1512 – †1553

Pravnuk českého krále Jiřího z Poděbrad, čtvrtý a nejmladší syn knížete Karla I. (1476–1536) vrchního slezského hejtmana a lužického fojta a Anny Zaháňské (1480–1541) vnuk nejoblíbenějšího syna Jiřího z Poděbrad Jindřicha z Minsterberku. Společně se svými staršími bratry vystoupil ze stínu dominantního katolicky rigorózního otce a vytvořili ve své rezidenci v Olešnici zaalpské středisko renesančního humanismu a reformace. Olešnická knížata, a to se týká i Jiřího II., si nemohla dovolit jednoznačný odklon od habsburské linie, protože jejich názorovou svobodu svazoval permanentní nedostatek peněz. Tak si alespoň vytvořili jakousi pozici nestranného uznávaného smírčího rozhodce sporů mezi tehdejšími elitami. Ale to jsme už v době, kdy se potomci Poděbradů víc zaměřují na polské a slezské prostředí a vzdalují se politice českého království. V pozadí mnoha mocenských událostí stál právě Jiří II., o kterém životopisci hovoří jako o posledním skutečném rytíři poděbradského rodu. Vyrůstal v čase nejistoty i naděje. Nedosáhl významné církevní kariéry, ani neposbíral světské úřady a zůstával částečně ve stínu starších bratrů. V dětství ho vychovával luterský kazatel Jan Hess, který mladíka seznámil s Lutherovou reformací a v tom duchu ho vedli i Jiřího vlivní strýcové Fridrich II. Lehnický a Jiří Braniborsko-Ansbašský, kteří stáli na čele slezské náboženské reformace. Proto také v roce 1537 Jiří společně s bratrem Janem vypudili z Olešnice katolické kněží a na jejich místo jmenovali evangelické faráře. Byl členem družiny strýce Jiřího Braniborského a obdivoval jeho odvážná vystoupení na císařském dvoře ve věci víry. Jeho strýc měl synovce v oblibě, jednak pro jeho náboženské souznění, ale proto, že chtěl udržovat pevný svazek mezi Poděbrady a Hohenzollerny kvůli svým mocenským zájmům ve Slezsku. Jiří byl údajně duchem středověký bojovný rytíř, který se úplně nedokázal orientovat v zákulisí evropské politiky a mocenských vztahů. Nevynikal přílišnou inteligencí, diplomatickou lstivostí, ale byl spíš přímočarý muž meče. Těžko se s těmito vlastnosti na renesančním dvoře plném intrik prosazoval. Byť jako jeden z dalších sourozenců měl být určen pro církevní dráhu, katolické prostředí vratislavské kapituly se vymlouvalo, že Jiří nemá dostatečné církevní vzdělání a schopnosti nezbytné pro tento úřad. V podstatě šlo o odvetu od katolického vratislavského biskupa Baltazara, že Jiří pod vlivem svých strýců na Olešnicku prováděl systematickou náboženskou reformaci. Když Jiří prohrál diplomatický souboj o vratislavský církevní úřad, rozhodl se stáhnout na své olešnické panství do ústraní. Tam žil společně se starším bratrem Janem, protože pro zadlužená knížata byl jeden společný dvůr levnější řešení. Jiří nikdy nebyl vysvěcen na kněze, ale přesto celý život zůstal svobodným mládencem. Byl to i důsledek, že sešlo ze sňatku s dcerou Viléma Kostky z Postupic, jak to plánoval jeho otec Karel I., protože ženich neměl dostatek finanční hotovosti. Náhrobek svému bratru dal zhotovit kníže Jan. Neznámý kameník Jiřího s hustým plnovousem toporně postavil na ležícího lva v plné zbroji s dýkou, mečem a korunou. Tak chtěl zřejmě připomenout jeho sílu a statečnost. (LL)