KOLODĚJ JAROSLAV

800 poděbradských příběhů

*1939 – †2008

Rodák z Českého Meziříčí, loutkář, řezbář, dramatik a amatérský herec. Odmala měl, jak sám říkal, nadváhu a jak mu dědeček radil, že v nemilosrdném kolektivu dětí musí vyniknout něčím, co ostatní neumějí a tak se dal do vyřezávání. Právě dědeček, sám amatérský divadelník, vedl vnuka k umění, kreslil s ním obrázky, vyprávěl mu příběhy a samozřejmě ho vodil s sebou do divadla, kde s babičkou nadšeně hráli. A divadlo ho přitahovalo víc než sport a běžné klukovské honičky a strkanice někde s míčem. Raději zpíval v dětském sboru, hrál divadlo a recitoval básničky. A když měl dědeček jistotu, že se nepodřeže, dal mu kudličku a dláto a začal ho učit z lipového dřeva vřezávat loutky. Když dědeček malému klukovi otevřel dveře svoji dílny, průvan, který voněl lípou, barvami a politurou, prý otočil korouhvičkou Kolodějova života tím nejsprávnějším směrem. Loutky ho okamžitě ohromně chytily, ale rodinná rada rozhodla, že se musí vyučit něčím, čím se uživí a tak vystudoval vyšší průmyslovou školu hutní a strojní a jeho prvotní dětský zájem o řezbářství se časem změnil na koníčka a k tomu přidal i amatérské divadlo. Pohlazení kouzelným proutkem bylo setkání s Vojtěchem Suchardou, řezbářem, loutkářem a zakladatelem loutkového divadla Říše loutek. Díky němu mohl nahlédnout do zákulisí divadla a podívat se, jak v dílnách dělají kulisy a loutky. A tak Jaroslav Koloděj svůj život zasvětil výrobě dřevěných loutek marionet. V roce 1962 se přestěhoval do Senic u Poděbrad, kde většinu života bydlel s manželkou Libuší a dvěma dcerami. V Poděbradech pracoval jako údržbář a správce divadla. Vyvrcholením jeho loutkářské tvorby bylo pozvání pořadatelů výstavy Tisíc let české kultury, která se konala v roce 1997 v USA v Severní Karolíně. Tam se potkal ředitelem ZŠ Krouna Pavlem Ondrou a vznikla tam myšlenka na Kolodějovo loutkové divadlo při ZŠ Krouna u Litomyšle. Vznikla tak nejucelenější sbírka originálních pohádkových loutek z dílny Jaroslava Koloděje. Loutky jsou často využívány pro výuku dramatiky a v běžné vyučovací praxi při dramatizaci scén čtených pohádkových textů. V Americe také navázal spolupráci s loutkovým divadlem Old Michie Theater v Charlottesvillu. V roce 2000 se jeho loutky zúčastnily Světové výstavy v Hannoveru. Své loutky vystavoval také v Bruselu a ve Varšavě. V České republice pak v Praze, Chrudimi, Poděbradech, Jihlavě, Třebíči, Kladně, Nové Pace, Zábřehu na Moravě, Žamberku, Rožďalovicích, Třinci, Lázních Bělohradě, Ostrově nad Ohří, Mariánských Lázních, Prostějově a Liberci. Úzce také spolupracoval s Muzeem loutkářských kultur v Chrudimi, kde vlastní také velké množství jeho loutek. Zkrátka o jeho práci byl velký zájem. Sám svůj zájem o loutky dělil ještě s ochotnickým divadlem, které bylo jeho druhým koníčkem. Vedle aktivní herecké a režijní práce v Divadelním spolku Jiří, svůj talent potvrdil i autorstvím několika divadelních her, z nichž několik z nich se hraje stále i po jeho smrti. K nejznámějším patří komedie Dědeček, aneb musíme tam všichni, pohádky Jak čert vyletěl z kůže nebo Ježibaby z Babína. Poslední komedie Postel pro anděla měla premiéru o Vánocích roku 2007, krátce před autorovou smrtí. (LL)
.