*1928 – †2018
Až v pozdním věku se stala Jindřiška Kantorová neodmyslitelnou postavou poděbradské seniorské společnosti a získal asi své místo nejen díky obětavé, otevřené a dobrosrdečné povaze, ale také díky svým organizačním schopnostem. Za svobodna se jmenovala Stejskalová a narodila se ve slezské Opavě. Měla ještě dva bratry, ale co je podstatné, patřila do širší rodiny slavného cirkusového rodu Kludských. Tatínek jezdil po celém světě nejen s cirkusem, ale hlavně chytal a přivážel do cirkusu nejrůznější zvířata vhodná k drezuře. V mládí Jindřiška prodělala tuberkulózu a léčila se ve Vysokých Tatrách. Tento drsný kraj si zamilovala a po celý život Tatry propagovala mezi svými přáteli a seniory jako zdroj zdravého vzduchu a jak byla možnost, ráda se tam i vracela. Do širší rodiny Kludských patřilo o také velké příbuzenstvo od další legendy české kultury, a to potomků loutkáře Matěje Kopeckého a tady se pojí zajímavá historka. Když se paní Kantorová vdávala v Poděbradech za Ing. Josefa Kantora v roce 1948, vdávala se ve svatebních šatech Lídy Baarové, kontroverzní české filmové hvězdy, která se za války zapletla s tehdejším říšským ministrem propagandy Josephem Goebbelsem. Po válce se Baarová provdala za loutkáře Jana Kopeckého, potomka slavné loutkářské rodiny Kopeckých (pro zajímavost i synovce komunistického ministra informací a kultury Václava Kopeckého), a tak se Baarová stala její příbuznou a půjčila jí své svatební šaty. Jan a Lída krátce nato emigrovali do Rakouska. Tam se však brzy rozvedli a bratranec Jan natrvalo odešel do Argentiny. Naproti tomu manželství Kantorových vydrželo, byť bylo bezdětné, velmi dlouho. Oba manželé bydleli ve vilce „U Mádlů“ na Skupici, která patřila rodičům jejího manžela. Paní Kantorová pracovala jako hospodářka v podniku Restaurace a jídelny, nejprve v tehdejší Jitřence a poději i na ústředí v Lysé nad Labem jako kontrolorka. Ve stejném podniku pracoval i manžel Josef jako ekonom. Manželé Kantorovi rádi cestovali, poznávali nejen Československo, ale podle možností i okolní svět. Paní Kantorová dokonce navštívila i vzdálenou Kubu. Doma na své zahrádce pěstovala s velkou láskou květiny, které milovala a neváhala se s přáteli kdykoliv podělit o přebytky výpěstků. Společně s manželem se oba také velmi rádi rekreačně věnovali tenisu, zejména její manžel byl velmi dobrý amatérský hráč. Kolem roku 1960 převzala paní Kantorová po předchozí předsedkyni paní Roudné předsednictví v místní organizaci Červeného kříže a brzy se stal z toho koníček a poslání na celý život. Velmi obětavě se snažila zajistit co nejlepší podmínky pro první pomoc. Nebylo jediné významnější kulturní nebo sportovní akce, kdy se společně se svými kolegyněmi neangažovala jako aktivní pracovnice v oblasti první pomoci. V rámci místí organizace zajišťovala různá cvičení, besedy, přednášky lékařů a v pozdější době všechny síly napřela také k organizování zájezdů. Zpočátku za kulturou do divadel a pak svůj záběr rozšířila na poznávací a rekreační pobyty pro členy Červeného kříže, ale i pro další a nejen poděbradské seniory. Postupem času se tak měsíc květen stal každoročním výletem, ozdravným pobytem ve Vysokých Tatrách, kdy poděbradští pravidelně jezdili do hotelu Hutník, který se za desítky let stal pro mnoho účastníků zájezdů pomalu druhým domovem. V roce 2009 se názorově rozešla s okresním vedením Červeného kříže, ale ve své organizátorské činnosti neumdlela. Část členské základny převedla do nově založené Akademie třetího věku, kde se stala první předsedkyní a pokračovala ve své činnosti jako před tím v Červeném kříži, včetně ozdravných pobytů. Kdykoliv paní Kantorová slavila svátek nebo narozeniny, její dům byl otevřen všem přátelům, i přátel přátelů, takže se nezřídka stalo, že na zahradě se sešlo několik desítek lidí, kteří si opékali buřty, hrálo se na kytaru a zpívaly lidové písně. Stejně tak organizovala setkání na Vánoce pro osamělé seniory a na každoměsíční členské schůze Jindřiška Kantorová z vlastních zdrojů připravovala bohaté občerstvení pro všechny. Její přátelé byli pro ni velkou rodinou, na které se vždy mohla obrátit s jakoukoliv prosbou o pomoc. Čestnou předsedkyní Akademie třetího věku zůstala až do své smrti, protože s přibývajícím věkem a z důvodů zhoršeného zdravotního stavu už musela přestat pracovat ve vedení organizace, kterou založila a která stále patří v Poděbradech k aktivním seniorským skupinám. A když už byla upoutána na lůžko, stále se u ní střídala jedna návštěva za druhou, protože se jednalo o oboustranné opravdové přátelství. (S využitím vzpomínek Hany Mandíkové zpracoval LL)