*1897– †1943
Nejmladší ze čtyř synů podnikatele a okresního starosty Vojtěcha Kerharta se narodil v Poděbradech 1.dubna 1897 a na rozdíl od svých sourozenců své rodné město v dospělém věku neopustil. V mládí se Jarda vážně zajímal o techniku a byl by se rád stal inženýrem, ale kdo by potom převzal tatínkův podnik? Nejstarší bratr Vladimír si už zřídil vlastní firmu v Pardubicích, Vojtěch studoval architekturu a Oldřich malířskou akademii. Byla to vlastně rodinná tradice, že nejmladší syn převzal obchod po otci, udělal to už jeho tatínek Vojtěch. Jaromír tedy absolvoval obchodní akademii a začal pracovat v rodinné firmě. Po smrti svého otce v roce 1924 se ujal jejího vedení, což nebylo jednoduché, zvlášť později v období hospodářské krize. Navíc 8. července 1936 zachvátil Kerhartovu pilu a cihelnu rozsáhlý požár. Díky organizačnímu a obchodnímu nadání podařilo se Jaromírovi provoz obnovit a během několika let přivést podnik k prosperitě. Při všech obtížích nepropustil ani jednoho zaměstnance. Pro jeho sravedlivý úsudek a sociální cítění si ho zvolili zaměstnanci sklárny Inwald za rozhodčího při řešení pracovních sporů. Oženil se s Marií (Mášou), rozenou Vojtěchovskou, s níž se seznámil, když jezdil nakupovat dříví do Ledče nad Sázavou. Máša absolvovala obchodní školu, což se jí později velice hodilo. Měli spolu tři děti – v roce 1933 se narodila dvojčata Jaromír a Vojtěch, sedm let po nich dcera Alena. Jaromír Kerhart se zasloužil o rozvoj města a lázní, stejně jako jeho otec a starší bratr Vojtěch. Stal se náměstkem starosty a angažoval se při úpravě nového lázeňského parku. Když městská rada rozhodla, že je potřeba zrušit tenisové kurty nevhodně umístěné v parku, rozhodl se Jaromír, že tenis v Poděbradech zaniknout nesmí. Nehledě na své osobní finanční problémy daroval tehdy městu svoje vlastní pozemky s podmínkou, že budou navždy sloužit tenisu. A tenisové kurty jsou na nich v Opletalově ulici dodnes, stejně jako krásné vlašské topoly, které nechal tenkrát poblíž kurtů zasadit. Začátkem války zachránil život básníku S.K.Neumannovi, žijícímu tehdy v Poděbradech. Zařídil jeho tajné přestěhování do Vápenného Podola a zajistil pro něj potravinové lístky, bez nichž tenkrát nebylo možné přežít. Skryt před gestapem přečkal tak básník celou okupaci. Jaromír Kerhart sám takové štěstí neměl. Byl členem skupiny, která podporovala rodiny zatčených a popravených spoluobčanů, tato činnost byla Němcům vyzrazena a on ji zaplatil svým životem. Před vánocemi roku 1942 byl zatčen gestapem, odvezen do Terezína a odtud do Osvětimi, kde zahynul 28.února 1943. Po Jaromírově zatčení se vedení firmy ujala jeho manželka Máša a firma s 33ti dělníky prosperovala až do roku 1948, kdy byla ihned po únorovém puči protiprávně znárodněna. Podle zákona se tehdy znárodňovaly jen firmy s více než 50ti zaměstnanci. Za účast ve 2.odboji byl v roce 1947 Jaromíru Kerhartovi presidentem republiky udělen Československý válečný kříž 1939 in memoriam. Portrét v záhlaví této vzpomínky namaloval architekt Vojtěch Kerhart po tragické smrti svého bratra. (JiB)