*1936
Je dalším z velké řady nadprůměrných talentů poděbradské Koleje krále Jiřího, která během krátké existence do Poděbrad přivedla spoustu budoucích osobností v nejrozmanitějších oborech lidské činnosti. Mario Klemens se narodil se v nedalekém Chlumci nad Cidlinou a jeho rodina doslova hudbou žila. Amatérskému dirigování se věnoval už jeho otec, jinak povoláním novinář a knihtiskař. Babička měla v domě na hlavním Klicperově náměstí svou hudební školu a sama hrála na tři hudební nástroje a také dirigovala. A když se sešli strýcové a tety, muzicírovala celá rodina. Tatínek Vítězslav byl místopředsedou okresního výboru sociální demokracie a odmítl po roce 1948 sloučení ČSSD s KSČ. A odplata na sebe nedala dlouho čekat. Nějací levicoví aktivisté mu rozbili tiskařské stroje a přišel tak o práci. Chvíli pracoval v komunálu a pro radost psal noty a hrával s kapelou po zábavách. Ale to nestačilo a tak byl v roce 1958 ještě odsouzen na 18 měsíců do vězení ve slovenské Ilavě za hanobení V. I. Lenina, protože při nějaké hospodské potyčce srazil k zemi člověka, který měl v klopě odznak právě s Leninem. Syna Maria po obecné škole rodiče přihlásili na prestižní osmileté internátní gymnázium právě do Poděbrad. Škola učila chlapce všestrannosti a kázni. Celá výchova v internátu byla organizovaná podle anglických kolejí a tak vládl velmi přísný režim. Byly i tělesné tresty. V jídelně u každého čtvercového stolu sedělo sedm žáků a pedagog. Jídelníček sestavoval jeden ze zakladatelů koleje, docent Filip, a experimentálně jedli třeba smažené květy z černého bezu, špenát s nudlemi a nejrůznější zdravá dietní jídla. K pití byla minerálka Poděbradka, pro kterou se jezdilo s kárkou k pramenu na Riegrově náměstí. I na pokojích byly lahve s minerálkou. Voda Mariovi moc nechutnala, protože páchla po sirovodíku. Měli učebnu ve stejném patře, jako ložnici v nejvyšším patře zámku s výhledem na řeku. Na pokojích bydleli po osmi. Sedm prváků, mezi nimi Václav Havel a Milan Jirásek (lékař a pozdější předseda Českého olympijského výboru) a jeden kvintán, který byl Miloš Forman. Ten také pravidelně vedl rozcvičky na nádvoří. Na pokoji měli gramofon na kliku a tam poprvé slyšel písničky z Osvobozeného divadla. Na den svatého Jiří, 24. dubna 1948, probíhala tradiční slavnost u sochy Jiřího z Poděbrad na náměstí a Mario tam jako dvanáctiletý žáček před celým městem recitoval. A ten den se také všichni museli povinně koupat v Labi. Spartánská výchova a vyvážená strava možná přispěly ke dlouhověkosti studentů. Jenže po prázdninách bylo najednou všechno jinak. Zrušilo se gymnázium a studenti nastoupili do jednotné školy, která sídlila v budově dnešního gymnázia, a na zámku už jen bydleli. Z koleje se stal internát. Na pokoji s Mariem nově bydlel vnuk Antonína Zápotockého, Jiří Kaiser. Mario nyní už na jedenáctiletce založil v kvintě pěvecký sbor a orchestr a až do maturity v roce 1954 vystupovali v lázeňských domech i na kolonádě. A tak vlastně v Poděbradech v 16 letech začala jeho kariéra dirigenta. Z Poděbrad s menšími peripetiemi, které provázely dítě odpůrce lidově demokratického zřízení, vedla jeho cesta na státní konzervatoř do třídy Václava Smetáčka a pak na pražskou AMU. Zkoušky sice udělal, ale nebyl přijatý, protože politicky nevyhovoval. Až teprve na důraznou přímluvu slavného violoncellového virtuosa Miloše Sádla, který si všiml Klemensova talentu, se mu brány školy otevřely a v roce 1967 absolvoval AMU v oboru dirigování. Ale už od třetího ročníku byl v angažmá jako dirigent v plzeňském Divadle J. K. Tyla a ještě na vysoké škole dosáhl i mezinárodní úspěch, když v roce 1966 vyhrál Mezinárodní soutěž dirigentů ve francouzském Besançonu. V té době už byl 3 roky ženatý s Alenou Mannovou, se kterou má společně syna Adama (*1967), rovněž dirigenta. V letech 1972 – 1976 působil jako dirigent Státní filharmonie v Košicích a i díky tomuto angažmá procestoval většinu evropských zemí, dostal se i na Kubu, dirigoval také v rozhlase a podílel se i na gramofonových nahrávkách různých žánrů. Pro Laternu Magiku dirigoval úspěšný balet Odysseus od Michaela Kocába. V této době začíná také externě spolupracovat se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, s Českou filharmonií, Slovenskou filharmonií a Symfonickým orchestrem Československého rozhlasu. S oblibou se začal věnovat také soudobé hudbě, přičemž zhruba stovku z nich premiéroval. Druhou polovinu sedmdesátých let pak trávil na plný úvazek jako pedagog na pražské konzervatoři. Ale nejvýznamnější část jeho profesní kariéry je spojená od roku 1979 s filmem a televizí. V přelomových letech 1989 – 1992 stál dokonce v čele FISYO (Filmového symfonického orchestru). Během této doby nahrál hudbu zhruba ke sto padesáti filmům, televizním inscenacím a seriálům. V druhé polovině devadesátých let minulého století byl umělcem na volné noze a nadále koncertoval a nahrával filmovou hudbu, dokonce i pro japonské filmové společnosti. Plně aktivní byl až do roku 2009, kdy odešel nikoliv zrovna dobrovolně do důchodu. (LL)