MENHART Z HRADCE

800 poděbradských příběhů

*1398 – †1449

Každým krokem po dlažbě poděbradského zámku kráčí návštěvník ve stopách předchozích panovníků, velmožům, kteří tímto místem prošli. Mezi ty nedobrovolné návštěvníky patří i český šlechtic, který zejména od smrti Albrechta Habsburského v době interregna, kdy zastával tři politické úřady (nejvyšší pražský purkrabí, karlštejnský purkrabí a hejtman Prahy) byl nejmocnějším mužem království a zcela logicky se tak musel utkat s mladým, ctižádostivým šlechticem Jiřím z Poděbrad. Stál v cestě jeho ambicím. Eneáš Sylvius Piccolomini, pozdější papež Pius II, o něm napsal, že je to muž srdnatý, upřímný a zdravého rozumu. V otázce víry nebyl Menhart z Hradce radikální, a přestože byl většinu svého života utrakvistou, byl takzvaně nábožensky snášenlivý. Vystupoval spíš jako diplomat, kterého naplňovala kariéra vysokého zemského úředníka, než politický stratég. Scházela mu větší rozhodnost, vojenský talent a schopnost dobře odhadnout své protivníky a to také nakonec přivodilo i jeho pád. Pocházel ze šlechtického rodu pánů z Hradce, jedné z větví Vítkovců. Byl synem kališnického šlechtice Jana staršího z Hradce a na Velharticích (+ 1417) a jeho manželky Kateřiny z Velhartic. Vzdělání získal pravděpodobně na rožmberském dvoře v Českém Krumlově spolu s Oldřichem II z Rožmberka, se kterým navázal celoživotní přátelství a na krátký čas ho dokonce přivedl ke kališnické víře. V husitských válkách bránil hrad Rabí proti Janu Žižkovi, padl však do zajetí, ale později byl propuštěn. Nakonec kvůli k neustálým útokům na své panství musel uzavřít dohodu s vůdcem husitů Prokopem Holým a následně se v létě 1427 připojil k husitským vojskům v bitvě u Tachova, ale radikalismus mu byl cizí. Vzhledem ke svým dobrým kontaktům s kališníky i katolíky se Menhart snažil o dohodu mezi oběma tábory a ukončení bratrovražedných válek. V roce 1434 se stal jedním z vůdců koalice, která v bitvě u Lipan porazila husitská polní vojska. V roce 1435 přispěl se souhlasem Zikmunda Lucemburského ke zvolení Jana z Rokycan pražský arcibiskupem a od té doby se Českému království začalo říkat království dvojího lidu. Po Zikmundově návratu do Čech byl 5. října 1436 jmenován nejvyšším purkrabím pražským, zástupcem panovníka v čase jeho nepřítomnosti. Nejvyšším hofmistrem byl v té době jmenován Hynce Ptáček z Pirkrštejna, mentor mladého Jiřího z Poděbrad. V roce 1437 přijal pan Menhart i prestižní úřad karlštejnského purkrabí. Na Karlštejně byly v té době uchovávány nejenom korunovační klenoty, ale také nejdůležitější listiny a dokumenty království. V roce 1440 byl Menhart z Hradce společně s dvacetiletým Jiřím z Poděbrad v čele poselstva, které jelo neúspěšně nabídnout českou korunu Albrechtu Bavorskému. Kolem roku 1444 se dostal do politických i majetkových sporů se stranou Hynce Ptáčka z Pirkštejna a Jiřího z Poděbrad. Po smrti Hynceho Ptáčka z Pirkštejna v roce 1447 se vůdcem východočeských landfrýdů, a tím pádem i jedním z nejmocnějších mužů v zemi stal Jiří z Poděbrad. To mělo rozhodující význam pro další osudy Menharta z Hradce. Když císař Fridrich III. odmítl nezletilého Ladislava Pohrobka vydat do Čech, reagoval na to Jiří z Poděbrad slovy, že českému panstvu nezbude, než si obstarat panovníka jinak a jinde. Takové vyjádření vyděsilo Menharta jako správce korunovačních klenotů k jejich převezení z Karlštejna na svůj hrad Velhartice, aby se snad nedostaly Poděbradovi do rukou a zabránil tak případné korunovaci nějakého jejich vzdoropanovníka. Navíc Menhart v roce 1448 definitivně konvertoval ke katolické víře, čímž proti sobě obrátil část veřejného mínění. Jiří z Poděbrad sjednotil všechny landfrýdy v Poděbradskou jednotu, která si pod sílícím vlivem katolíků v zemi vytkla za cíl ochranu kompaktát, a k tomu mělo sloužit obsazení Prahy, což se stalo brzy ráno 3. září 1448. Menhart z Hradce nestihl uprchnout a jeho úkryt vyzradil nožíř Jan Klamperna. Jiří z Poděbrad zbavil Menharta všech úřadů a uvěznil ho na svém hradě v Poděbradech. Nejvyšším pražským purkrabím jmenoval katolíka Zdeňka ze Šternberka a zrádce Klamperna získal místo v městské radě. Menhartovo chování měl posoudit zemský sněm svolaný na říjen 1447, ale z jednání sněmu sešlo. Skutečným důvodem Menhartova zajetí Jiřím z Poděbrad byly korunovační klenoty, které měli páni z Hradce v moci a o které měl Poděbrad zájem. Nabízel Menhartovu synu Oldřichovi z Hradce propuštění jeho otce výměnou za korunovační klenoty, ale Oldřich jako správce Karlštejna střežící korunovační klenoty na Velharticích, na tuto výměnu nepřistoupil. Přestože byl Menhart na Poděbradech držen v zajetí v důstojných podmínkách hodných svého postavení, touha po svobodě a zmaření všeho, čeho dosáhl, mohly přispět k jeho nemoci (vážně onemocněl v lednu 1449). Po tomto zjištění měl Jiří z Poděbrad obavu, aby mu Menhart v zajetí nezemřel a on pak byl obviněn, že přispěl k jeho smrti, urozeného zajatce 1. února propustil. Ale Menhart z Hradce 3. února 1449 zemřel v Říčanech cestou na Karlštejn. Pohřben byl v Jindřichově Hradci. Jeho syn Oldřich pak nařkl Jiřího z Poděbrad, že Menharta nechal otrávit. Menhartova smrt se stala bezprostřední příčinou ustavení Strakonické jednoty v únoru 1449. Tato strana sdružovala katolickou i kališnickou šlechtu a byla namířena proti Poděbradské jednotě vedené Jiřím z Poděbrad. (LL)