*1838 – †1895
Poděbradský rodák z učitelské rodiny se brzy přestěhoval do Plzně se svým otcem, který tam doputoval za prací. V Plzni studoval na gymnáziu a pak přešel na prestižní Akademické gymnázium v Praze. Protože byl nadaný a bystrý žák, bez problémů postoupil na pražskou Karlo-Ferdinandovu univerzitu, kde v červenci 1861 získal titul doktora práv. Nastoupil do advokátní kanceláře k Václavu Bělskému. A byla to dobrá volba, protože v osobě jeho zaměstnavatele se skloubila nejen právní erudice, přirozená inteligence, ale také politické ambice. Bělský se v roce 1863 stal nejen pražským purkmistrem, ale i poslancem Zemského sněmu. Byl tedy přirozeným vzorem i příležitostným mentorem talentovaného koncipienta Kučery. Svého svěřence uvedl do pražské společnosti a nabádal ho, aby se začal veřejně angažovat. Proto také už v roce 1862 Kučera se podílel společně s Rudolfem Thurn-Taxisem na založení pěveckého spolku Hlahol. Aktivně také pomáhal na svět i dalšímu spolku, kterým byla Umělecká beseda. Patřil mezi zakládající členy správní rady, kde zasedal společně třeba s Bedřichem Smetanou, Josefem Mánesem nebo Karlem Jaromírem Erbenem. Angažovaný mladý právník se také stal členem výboru pro zřízení Národního divadla v Praze. V letech 1864–1866 vedl profesní sdružení Právnická jednota a v letech 1864–1868 byl také členem redakce odborného časopisu Právník. Byla to dobrá průprava, aby se dostal do povědomí veřejnosti a mohl posléze pomýšlet i na politickou dráhu. V doplňovacích volbách v červnu 1868 byl zvolen do Českého zemského sněmu za kurii venkovských obcí (obvod Písek – Vodňany). V této době vrcholící české opozice také jako výřečný advokát úspěšně zastupoval stíhané pořadatele táborů lidu pod Řípem. Patřil rovněž mezi 81 českých politiků, kteří v srpnu 1868 podepsali státoprávní deklaraci českých poslanců, která představovala nejucelenější programový manifest české opozice proti centralistickému ústavnímu vývoji Rakouska-Uherska. Zřejmě i pro tyto nepřehlédnutelné národovecké aktivity svůj mandát ve volbách do Českého zemského sněmu opakovaně obhájil v roce 1870 i v roce 1872. V rámci tehdejší politiky české pasivní rezistence však křeslo nepřebral a byl proto úředně zbaven mandátu. Uspěl ale vzápětí v doplňovacích volbách roku 1873. V doplňovacích volbách roku 1874 pak už kandidoval za nově utvořenou Národní stranu svobodomyslnou, tedy za mladočechy. Ve volebním klání prohrál a místo něj na sněmu zasedl zástupce staročechů jiný právník a Kučerův vrstevník Václav Kotalík. Kučera se vrátil do Zemského sněmu ve volbách roku 1878. Následující rok pak uspěl ve volbách do celostátního zákonodárného sboru a v roce 1879 se stal poslancem Říšského sněmu ve Vídni, ale už následující rok na mandát rezignoval. Znovu se objevuje jako zemský poslanec až v roce 1898. Když na přelomu 80. a 90. let vrcholila mladočeská agitace proti staročeskému projektu punktací, byl Kučera zvolen na sněmu předsedou mladočeského klubu. Jako předseda poslaneckého klubu podporoval rozšiřování stranických řad i o osobnosti odlišných politických názorů. A tak se na jedné platformě potkali T. G. Masaryk i Karel Kramář, ale Masaryk dlouho u mladočechů nevydržel a založil vlastní Českou stranu pokrokovou. Ale právě díky pluralitě názorů se mladočeši během 90. let stali umírněnější a kultivovanější politickou silou. Od roku 1890 Jan Kučera byl také pražským městským zastupitelem. Na sklonku života byl v roce 1893 zvolen starostou Národní obce severočeské, ale ve funkci setrval jen jeden rok a ze zdravotních důvodů odstoupil a v lednu roku 1895 umírá a je pohřben na Olšanských hřbitovech. (LL)