*1860 – †1951
Jen málo osobností v dějinách Poděbrad vykonalo tolik pro dobro jejich obyvatel, přesto bychom místo jeho posledního odpočinku JUDr. Jana Kvíčaly na poděbradském hřbitově marně hledali. Zdevastovaný hrob bez náhrobní desky se nachází při jižní hřbitovní zdi, oddělující evangelickou část. Trvalou památku si však zachoval v poděbradském muzeu, jehož byl léta spolkovým místopředsedou a do jehož sbírek věnoval řadu cenných předmětů, především sbírku zbraní a napoleonských památek. V muzejním archivu je uložena jeho nepřehlédnutelná písemná pozůstalost, obsahující vedle mnoha historických článků z minulosti Poděbrad i rukopis rodinných pamětí, který je cenným příspěvkem ke společenskému životu města. Jan Kvíčala nebyl poděbradským rodákem. Narodil se 3. prosince 1860 v Soběslavi, kde byl jeho otec soudcem. V mládí se s rodinou stěhoval do několika dalších měst. Obecnou školu vychodil v Jičíně a v Německém, nyní Havlíčkově Brodu. Tady začal navštěvovat i gymnázium, které pak dokončil v Chrudimi. Na chrudimském gymnáziu také v roce 1878 maturoval a bylo jasné, že ve studiu bude pokračovat na právech. Na Karlově univerzitě pak promoval v roce 1883. Soudní praxi začal vykonávat ještě v domovské Chrudimi, ale brzy přešel do Kutné Hory, kde se stal koncipientem v kanceláři advokáta a známého místního politika dr. Bedřicha Pacáka. V roce 1888 se novopečený právník oženil s dcerou kutnohorského soudního rady Antonína Wastla a jeho ženy Marie rozené Tiché, pocházející z Poděbrad. V Kutné Hoře manželé Kvíčalovi zůstali do roku 1891, pak se přestěhovali do Poděbrad, kde si Jan Kvíčala otevřel vlastní advokátní kancelář. Bylo to v patrovém řadovém domě v dnešní Havlíčkově ulici, kde je dnes řeznictví. Vzhledem ke svému postavení se mladý ambiciózní advokát hned zapojil do všeho společenského a spolkového dění v probouzejícím se maloměstě a stal se z něj velký místní patriot. V Poděbradech se Kvíčalovům v roce 1893 narodil jejich jediný syn Ladislav. I on pak vystudoval práva, stal se vrchním komisařem Zemského úřadu v Praze a zemřel v Poděbradech svobodný v roce 1980. Co se týká veřejného života, poprvé byl Jan Kvíčala zvolen do obecního zastupitelstva v roce 1899 a hned se jako městský radní stal náměstkem starosty. V letech 1907 až 1919 byl v řádných volbách dvakrát zvolen starostou a zůstal ve funkci i během celé první světové války, kdy se žádné řádné volby nekonaly. Za jeho starostování se v Poděbradech udály převratné věci, které v krátké době proměnily tiché zemědělské městečko ve známé lázně. Díky úzkým stykům s rodinou knížete Hohenlohe a vedením poděbradského velkostatku stál u počátků poděbradských lázní a také u toho, když byly platně a s velkými výhodami převedeny na město, čímž si uchovaly český ráz. Starosta Kvíčala měl nemalou zásluhu i na tom, že po dobu první světové války zůstaly lázně v chodu, a tak město nepocítilo tolik válečné útrapy a díky tomu bylo také zásobováno lépe než jiná města. Rovněž se osobně dál angažoval v lázeňském podniku a při převodu lázní na akciovou společnost dbal především na zájmy města. Ovšem po převratu v roce 1918 byl zpočátku odsunut do pozadí a v červnu 1919 po řádných volbách z funkce starosty odvolán. V nové městské radě, kterou ovládli národní socialisté, zůstal za lidovou stranu a dostal na starost policejní odbor. Za tuto stranu se stal i členem okresní správní komise, ve které zůstal až do jejího zrušení v roce 1928. A bylo to zase především jeho zásluhou, že sídlo komise, bývalý okresní dům, přešel do majetku obce. Od té doby dodnes v této budově sídlí poděbradský městský úřad. Za své zásluhy byl 3. prosince 1930, v den svých 70. narozenin Jan Kvíčala městskou radou jednomyslně jmenován čestným občanem Poděbrad. Koncem dvacátých let už do městské politiky přímo nezasahoval, o to více se začal zajímat o historii Poděbrad. Dostal se do úzkých kontaktů s Janem Hellichem a jako místopředseda muzejního spolku nemálo přispěl k zviditelnění poděbradského muzea. Tehdy napsal velkou řadu článků hlavně do místních novin o dějinách města, dějinách zdejší katolické církve, o památkách, ale i o událostech, jichž se sám účastnil; jako o založení lázní, o průmyslovém podnikání ve městě, o životě za první světové války, o zdravotních poměrech a technických stavbách, o splavnění Labe atd. Dění v muzeu a společenský život ve městě ho zajímaly až do konce jeho dlouhého života. (JH)