
*1879 – †1901
Syn spisovatelky Terézy Novákové (1853–1912) a jejího manžela profesora klasické filologie Josefa Nováka (1847–1907) byl jedním ze sedmi dětí, které z toho manželství přišly na svět. Šest dětí předčasně zemřelo. Prvorozené dítě se narodilo mrtvé. Druhorozený Theodor za záhadných okolností zemřel v Poděbradech. Rok po narození Theodora se narodil Arnošt Novák (1880–1939), který si později změnil křestní jméno na Arne podle norského spisovatele Arne Gaborga. Byl jediným dítětem, které přežilo svou matku. Působil jako literární kritik, historik a posléze i děkan brněnské filozofické fakulty i rektor brněnské Masarykovy Univerzity. Další sourozenec byla Marie narozená v roce 1881, která zemřela v rodné Litomyšli ve 14 letech. Dalším synem byl František Vladimír (1883–1905), který po neúspěšné zkoušce na vysokou školu spáchal sebevraždu. V devatenácti letech zemřela Ludmila Nováková (1886–1905) a nejmladší syn, benjamínek Jaroslav Novák (1896–1915) padl v první světové válce. Matka se s těžkým osudem vyrovnávala jen obtížně a k tomu jí sloužila literatura a angažmá v ženských spolcích. Třebaže se po nečekané smrti Theodora rozhodla navždy pero odložit, literární práce se nikdy nevzdala. A dokonce našla sílu, že po otevření poděbradských lázní sem opakovaně jezdila, byť právě tady přišla o své druhorozené dítě. Theodor Novák, talentovaný, nadějný biolog se poprvé veřejnosti ohlásil v roce 1897, když se připojil ke skupině mladých botaniků, kteří v tehdejším konzervativním Přírodovědném klubu chtěli vytvořit novou samostatnou botanickou sekci. To se jim posléze i podařilo a po I. světové válce se sekce stala základem Československé botanické společnosti. Theodor Novák patřil k těm nejaktivnějším. Do Prahy přišel v roce 1895 jako osmnáctiletý maturant z rodné Litomyšle, aby se dal zapsat na filosofickou fakultu. Od samého počátku se tu začal projevovat jako mimořádná osobnost s velkým nadáním, pílí a pracovitostí. Měl pro to nejlepší předpoklady. Navíc díky své matce i otci měl příležitost už od mládí být ve společnosti tehdy nejlepších našich filosofů a přírodovědců. Jeho souputníci uváděli, že mladý student, kam se obrátil, tam vynikl. Sebe pokládal především za biologa. Během necelých šesti let, od roku 1896 do roku 1901 uveřejni 38 prací a recenzí, z čehož dvacet se týkalo biologie a hlavně botaniky. Z botanických oborů ho zajímala nejvíce floristika, rostlinná fyziologie a „botanická chemie“. Dal si také zapsat přednášky z fyziologie na lékařské fakultě. Pilně se rovněž účastnil spolkového života. Kromě Přírodovědeckého klubu to byla i Jednota filozofická a v obou těchto klubech často veřejně vystupoval. Všechna studia, vzdělávání a poznávání, spolkový život i odborné styky měly být jeho přípravou k velkému vědeckému dílu, které mu však nebylo dopřáno uskutečnit. Začátkem léta roku 1901 tento mladý muž, jehož floristika zavedla do nejrůznějších míst (sbíral v Českém středohoří, v jihočeských rašeliništích, v Brdech i na Šumavě, ve Žďárských vrších a nejraději ovšem na Litomyšlsku), když si nechal definitivně uzavřít studia a index (poslední datum je z 23. 7. 1901) a odevzdal zkušební komisi dvě písemné práce (z chemie a botaniky), oznámil rodině, že v pátek 26. července vyjede na exkurzi do Krkonoš „s pevným plánem jeti přímo do Vrchlabí“. Zůstane už navždy nezodpovězenou hádankou, proč cestou změnil plán. Vystoupil v Poděbradech na nádraží, navštívil své známé a požádal místní lesní správu o povolení ke vstupu do revíru Kluk. Byl to poslední doklad, jaký mu byl za života vydán a měl jej v držení sotva několik hodin. Přešel po lávce přes Cidlinu nedaleko Libice a stanul na labském břehu. Zřejmě se rozhodl navštívit pro svůj botanický průzkum Libický luh, ale jižně od tůně Bajkal, kde jsou dvě menší tůňky, se v té jižnější říční tišině utopil… Za kterou rostlinou se vydal do labských vod, se dodnes zjistit nepodařilo. Jisto je jen to, že na břehu zůstaly jeho šaty, exkurzní zápisník, botanická torba a zmíněná vstupní „legitimace“. S jedenadvacetiletým přírodovědcem se tehdejší kulturní obec rozloučila důstojně. Jeden z nekrologů napsal F. X. Šalda, posmrtný portrét nakreslil Max Švabinský, rodina pak vydala vlastním nákladem v roce 1902 výbor z jeho díla, který obsahuje i Novákovy práce botanické. Mnozí mladí přírodovědci, kteří stáli v roce 1897 u kolébky následné Československé botanické společnosti, dosáhli v pozdějších letech pozoruhodných vědeckých úspěchů a stali se pilíři naší botaniky. S velkou pravděpodobností by k nim patřil i Theodor Novák. (JH)