*1934
Celé čtvrtstoletí až do konce devadesátých let minulého století lze v poděbradském ochotnickém divadle označit jako éru Jana Pavlíčka. Architekt z profese, divadelník ze záliby. Amatérské divadlo bral jako prostředek pro pojmenovávání problémů světa kolem nás. Zřejmě i proto se stal v roce 1989 spoluzakladatelem Občanského fóra v Poděbradech a ještě dříve v roce 1971 také spoluzakládal a organizoval věhlasnou ochotnickou přehlídku FEMAD, která byla v určitém období neoficiální prestižní tribunou inscenací odmítaných zejména z ideologických důvodů na Jiráskově Hronově. Jan Pavlíček, ač jedináček, měl pořádně početné příbuzenstvo. Matka Františka měla patnáct sourozenců a v roce 1909 odešla sloužit do Vídně. Po vzniku Československa se usadila v Českých Budějovicích, kde se chtěla stát řádovou sestrou. Jenže v té době se na ni obrátila ovdovělá teta z Poděbrad, jestli by jí nepomohla s domácností a tak se přistěhovala do Poděbrad. Po smrti tety zdědila dům v dnešní Fügnerově ulici a k němu si našla na inzerát i staršího manžela. Také proto se jí jediný syn narodil na tehdejší dobu relativně pozdě, až ve 39 letech. Tatínek Václav, světem zcestovalý strojní inženýr, projektant továren, byl vdovec a měl už tři děti z prvního manželství. Bohužel, tatínek zemřel, když bylo Janovi 9 let a rodina se dostala do existenčních potíží. Navzdory neutěšené situaci se maminka obětavě snažila rozvíjet synův výtvarný i hudební talent. V roce 1946 nastoupil na dnes již legendární prestižní poděbradskou Kolej krále Jiřího, kde měl spoustu pozdějších výjimečných spolužáků. A tady také začal výrazně rozvíjet své výtvarné nadání, které ho nakonec nasměrovalo na studium architektury. Po maturitě v roce 1953 odešel studovat do Prahy, kde bydlel u nevlastní sestry Albíny, která přežila koncentrační tábor Mauthausen. Z jejího vyprávění se Jan později také dozvěděl o svém nevlastním bratrovi Josefovi, který měl údajně pracovat jako vyzvědač. Byl zatčený gestapem, utekl z vězení, ale kromě letmého setkání na tatínkově pohřbu v roce 1943 jeho stopy nenávratně zmizely. Paradoxně až během svých vysokoškolských studií objevil v Poděbradech svět ochotnického divadla. První postavou byl napudrovaný pohádkový princ, kterého žádný kluk nechtěl hrát. Odehrál ještě několik rolí, ale záhy zjistil, že mu víc svědčí autorské divadlo a hlavně režie. Díky tomu se potkal s vynikajícím šansoniérem Jaroslavem Jakoubkem i legendárním Janem Werichem. Architekturu ukončil v roce 1959 a byl přijat na obor režie na DAMU. Tam nakonec nenastoupil, protože se musel společně s maminkou starat o nemocnou Albínu a peněz nebylo nazbyt. Živil se projektováním a bavil divadlem. Prvním realizovaným projektem v Poděbradech se stal komerční objekt na rohu Palackého a Havlíčkovy ulice. Dvakrát se oženil, z prvního manželství měl dvě děti, v druhém s výbornou ochotnickou herečkou Jaroslavou vyženil ještě další dceru. V divadle je jako režisér, scénograf a také jako herec podepsán pod několika desítkami úspěšných divadelních titulů, opakovaně oceňovaných i na národních přehlídkách. A právě sem je třeba zařadit již zmíněný divadelní festival FEMAD, který byl v době normalizace v oblasti divadla téměř zjevením a který se už přehoupl do druhé padesátky. Autorsky Jan Pavlíček léta spolupracoval s poděbradským hudebníkem Josefem Jínou, se kterým mají na kontě kolem stovky písniček. Jedno období působil i v městském zastupitelstvu, je držitel řady cen, včetně Čestné medaile města Poděbrady a státního vyznamenání Za rozvoj českého divadla. Léta hraje šachy, má první výkonnostní třídu a na stará kolena se opět vrátil k malování a hudbě. Miluje akvarel jako techniku, která prý i pro samotného malíře skrývá netušená překvapení. (LL)