
*1908 – †1974
Syn Bedřicha Šamánka, malíře, starosty obce a zejména také předsedy náboženské obce Církve československé sokolské ze Zborovic a matky rozené Zmydlené. Už jako žák měšťanské školy horlivě přisluhoval u oltáře při bohoslužbách v rodné obci, kde byla Církev československá založena už v 1920. V duši mladého chlapce, aktivního účastníka církevních liturgií stále víc mohutněla touha stát se také takovým apoštolem učení Kristova v nové samostatné Československé republice. Určitě ho ovlivnilo, že měl možnost být nablízku význačným představitelům zakladatelské generace duchovních nové církve, jimž přisluhoval u oltáře, ať už to byl patriarcha Dr. Karel Farský, profesor Dr. Alois Spisar a zejména pak jeho bratranec Matěj Pavlík, později legendární biskup Gorazd. Právě jeho výrazně starší bratranec Matěj Pavlík viděl Josefovu skrytou touhu a shledal i předpoklady pro studium bohosloví. Proto vyjednal se zástupcem pravoslavné církve srbské, nišským biskupem Dositejem možnost studia na pravoslavných bohosloveckých učilištích v Jugoslávii. Po prvním roce jeho studia se však konal v Praze roku 1923 církevní sněm, na němž byla řešena tak zvaná pravoslavná krize. V ní zvítězil směr patriarchy Karla Farského a pravoslavná církev srbská, která chtěla převést Církev československou pod jurisdikci pravoslavného patriarchy, byla i s biskupem Gorazdem, spisovatelem Bohumilem Zahradníkem-Brodským a několika věrnými kněžími i obcemi hlavně na Moravě izolována a následně v roce 1924 utvořila samostatnou českou pravoslavnou církev. Tím i studenti bohosloví v Srbsku se měli stát po studiích knězi církve pravoslavné, na jejíž náklad studovali. Ale to bylo v silném rozporu s představami otce Bedřicha Šamánka, který si nepřál, aby jeho syn se jednou stal pravoslavným popem. Otcovská vize byla, že chtěl mít ze syna Josefa duchovního Církve československé, jejímž sám byl věrným členem. Proto svému synovi nedovolil, aby se po prázdninách vrátil do Srbska a pokračoval tam ve studiu bohosloví. Šestnáctiletý Josef prý se slzami lítosti psal dopis na rozloučenou ostatním kamarádům studentům, z nichž se většina po prázdninách do Srbska vrátila. Prosil svého nejvěrnějšího kamaráda Vladimíra Petřka z Olomouce, aby mu ze Srbska poslal domů všechny jeho osobní věci, prádlo a zejména knihy. Protože v Církvi československé podle liturgického řádu nemohl ještě přisluhovat při oltáři, hrával každou neděli v kostele ve Zborovicích na harmonium. Stejně tak i v jiných obcích doprovázel mše na housle i na klavír. Po dobu sedmiletého studia tak působil jako varhaník a řidič motocyklu faráře Konečného. V roce 1931 se přihlásil na studium bohosloví v Dejvicích, kde dále příležitostně „varhaničil“. Na Husově bohoslovecké fakultě prospíval s velmi dobrým prospěchem, a protože byl v církvi nedostatek kněží, byl už po čtyřech semestrech vysvěcen druhým patriarchou Gustavem Adolfem. Procházkou na jáhna a hned nato i knězem. Během svého dalšího studia byl ustanoven jako zástupce faráře v Bakově nad Jizerou. V roce 1936 měl předepsanou farářskou zkoušku, takže měl být po pětileté službě zvolen definitivním farářem v náboženské obci v Bakově nad Jizerou. V době příprav k této události (24. 8. 1938) ho prosil poděbradský farář Michal Lang, aby s ním komutoval (výměna služebního místa) a nastoupil místo faráře v Poděbradech. V Poděbradech byla v té době velmi početná náboženská obec, která se v roce 1937 zasloužila o novostavbu moderního kostela. Už na první pohled bylo zřejmé, že šlo nabídku, která se dala odmítnout jen těžko. Po schválení zamyšlené komutaci biskupem Stanislavem Kordulem Josef Šamánek 1. září 1938, ve svých 30 letech, nastoupil jako nový farář v Poděbradech. Se svou farností však záhy prožíval těžké roky německé okupace. Během okupace udržoval pravidelný kontakt s dlouholetým přítelem Vladimírem Petřkem, kaplanem v chrámu chrámu sv. Cyrila a Metoděje, stejně jako s bratrancem biskupem Gorazdem, kteří poskytli úkryt výsadkářům, jež se podíleli na likvidaci zastupujícího říšského protektora Heydricha. Nejen oni, ale dalších dvacet pravoslavných kněží bylo následně krutě mučeno a popraveno. (V roce 1987 byl biskup Gorazd prohlášen jako novomučedník a svatořečen.) Během heydrichiády gestapo naštěstí neobjevilo jakékoliv spojení mezi pravoslavnými popy z Prahy a poděbradským husitským farářem. A tak mohl Josef Šamánek po celou okupaci plnit roli obětavého rádce, pomocníka a ochránce potřebných. Aktivně se zapojil i do ilegálního odboje. Na faře skrýval zbraně generála Ludvíka Svobody, které později vyzvedl major Jan Bruna z Plzně. Také byl v kontaktu s generálem Mejstříkem. Ten se v období okupace skrýval také i v Poděbradech. V neposlední řadě pak pomáhal rodině hrdiny domácího odboje generála in memoriam Josefa Mašína. Byl jedním z prvních, který se v květnu 1945 zapojil do otevřeného protiněmeckého povstání v Poděbradech. Následně byl také vyznamenán prezidentem Benešem za statečnost. Už sedmého května byl jmenován členem soudu národní očisty. Od roku 1946 také patřil do exkluzivního profesorského sboru zdejší střední internátní školy Kolej krále Jiřího. Od 1. ledna 1951 se státním souhlasem byl jmenován inspektorem sborové výchovy. V Poděbradech Josef Šamánek sice působil jako farář Církve československé celých 17 let, ale volání jeho moravských kořenů bylo silnější. V březnu 1955 ukončil na vlastní žádost svou poděbradskou misi a přešel na farnost do Kyjova. (RZ)