*1926 – †2016
Rodák z Kutné Hory patří k nejvýznamnějším osobnostem vědního oboru muzeologie, stále je celosvětově uznávaným muzejním odborníkem a množství jeho prací vyšlo a bylo citováno v zahraničních publikacích. A právě tato vědecká kapacita část svého profesního života spojila s poděbradským muzeem Jana Hellicha. Po kutnohorském gymnáziu studoval filologii a historii na Karlově univerzitě v Praze a zúročil tak svůj celoživotní zájem o historii, archeologii, ale také o hudbu, ve které se později (1957–1962) zdokonaloval ještě externím studiem muzikologie na brněnské univerzitě pod vedením profesorů Jana Racka a Bohumila Štědroně. Po dokončení vysokoškolských studií v roce 1950 (z politických důvodů mu nebylo umožněno udělat doktorát) pracoval postupně v několika českých muzeích. Nejprve to bylo krátce v muzeu v Českém Brodě, pak přešel do Muzea Antonína Dvořáka a odtud přešel v roce 1952 do Hellichova muzea, kde působil jako vedoucí až do roku 1958. A v Poděbradech to, pln mladistvé energie, rozjel ve velkém. Jeho první velkou akcí bylo vyklizení zámecké kaple a s Národním muzeem připravil velkou výstavu o slavníkovské Libici. V roce 1956 se postaral o to, že z městského Hellichova muzea se stalo Krajské vlastivědné muzeum a přibral nové pracovníky. Ředitelství muzea tehdy bylo v Hilbertově vile. Stránský nechal vyklidit a od základu předělat celé muzeum a začal s novými expozicemi. Zavedl tak zvané muzejní pondělky, což byly umělecké divadelně hudební akce ve velkém sále na staré radnici, na kterých se podíleli také poděbradští ochotníci. V Poděbradech se také poprvé oženil, za manželku si vzal místní knihovnici Olgu Najbrtovou. Z Poděbrad pak už zamířil na Moravu. Nejprve začal pracovat v Muzeu Vysočiny v Jihlavě. V roce 1962 je přijat do Moravského zemského muzea a rok na to je pověřen vedením nově utvořeného muzeologického oddělení, které mělo metodicky a organizačně ovlivňovat činnost této brněnské instituce a ostatních jihomoravských muzeí. Stránského zásadním přičiněním v roce 1965 je otevřeno postgraduální studium muzeologie, jehož se Stránský velmi rychle stává klíčovou osobností. Vydává k tomu dodnes aktuální skripta, která posouvají nový obor. V této době se zásluhou Z. Z. Stránského začíná o Brnu s uznáním hovořit, že zde vzniká brněnská muzeologická škola. Se svými tezemi a myšlenkami pak již od poloviny šedesátých let postupně seznamoval domácí i zahraniční odbornou veřejnost, přičemž neváhal často vstupovat do ostrých polemik. Stránský zároveň usiloval o rozvíjení spolupráce s muzeologickými katedrami ze zahraničí včetně řady nesocialistických zemí. Pomáhala mu v tom i jeho jazyková vybavenost, protože mluvil plynule německy, anglicky, francouzsky a rusky. Příkladem mezinárodní spolupráce může být velké brněnské setkání zástupců desítek světových muzeí uskutečněné v roce 1967. Následující rok konečně získal i titul doktora filozofie. Stránský se velmi zasloužil o přijetí muzeologie jako svébytné vědní disciplíny a o rozvoj muzeologické pedagogiky. V roce 1962 byla z jeho podnětu zřízena na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnes Masarykova univerzita) externí fakulta muzeologie, na které začal také sám přednášet. Po roce 1968 byl z politických důvodů zbaven funkce vedoucího muzeologického oddělení, ale situace se postupně zklidňovala. V roce 1983 se ve spolupráci s UNESCO stal tvůrcem projektu Mezinárodní letní školy muzeologie, v jejímž čele stál až do roku 1998. Od roku 1986 zasedal (byť nikoliv jako řádný člen) také v Československém výboru ICOM, což je Mezinárodní rada památek a sídel, která se zabývá ochranou kulturního dědictví po celém světě. Celospolečenské změny po roce 1989 pak pro Stránského znamenaly možnost rozšířit výuku muzeologie, na níž stále do určité míry ulpívalo stigma oboru úzce spjatého s bývalým režimem. Když byla v roce 1991 zřízena samostatná katedra muzeologie na Masarykově univerzitě, stanul v jejím čele a byl zde také v roce 1993 habilitován jako první docent muzeologie. Návrh na profesuru byl však vědeckou radou Masarykovy univerzity odmítnut. Stránský se stal se řádným členem ICOM a byl zvolen viceprezidentem Komise pro muzeologii. Po roce 1996 Stránský odešel na Slovensko, kde byla z jeho podnětu následně založena katedra ekomuzeologie při nově vznikající Univerzitě Mateja Bela v Banské Bystrici. Své vědecké dílo završil publikací Archeologie a muzeologie (2005), v níž osvětluje specifičnost a vzájemné shody archeologického a muzejního fenoménu. Některé termíny, které Stránský ve svých teoretických pracích zavádí, se staly běžnou součástí muzeologické terminologie (např. muzealita, metamuzeologie). Na Slovensku se podruhé oženil a s manželkou Editou měli společně jedinou dceru Elenu, později provdanou Frišaufovou, která se věnuje režijní práci v divadle a rozhlase. (LL)