*1941
Vyrůstal v učitelské rodině v Koutech. Jeho otec Josef učil děti ve škole kromě povinných předmětů i manuálním dovednostem a zpěvu. Jeho práce byla podporována manželkou Věrou. Pro žáky také vymýšlel nejrůznější inovativní pomůcky. Svého syna, stejně jako jeho bratra Dalibora vedl ke hře na různé hudební nástroje. Od šesté třídy pak Lubomír už navštěvoval poděbradské školy. Střední vzdělání absolvoval na jedenáctileté střední škole. Navštěvoval také hudební školu, kde se zdokonavoval ve hře na housle. Rozhodl se pro studium matematiky a fyziky na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity. Na ZŠ Zdeňka Nejedlého (nyní ZŠ TGM) nastoupil v roce 1963, učil čtyři třídy matematiku, kde bylo ve třídě až 38 žáků. Kromě matematiky učil fyziku, hudební výchovu a sborový zpěv. Na škole založil hudební skupinu ze žáků školy – trubka, klarinet, bicí, klavír. Doprovodnou kytaru hrál sám. Skupina doprovázela pěvecký sbor. V roce 1966 ho přesvědčovala vedoucí vychovatelka školy soudružka Oravská ke vstupu do KSČ. Protože politická situace se začínala trochu uvolňovat, podlehl představě, že ke zlepšení situace na pracovišti může svou prací a svými názory v KSČ něco změnit. Rodiče ho vedli k otevřenému jednání. Na to však tvrdě doplatil. Vlivný komunista na škole Josef Kubíček ho za názory tvrdě kritizoval a po roce 1968 jeho snahu řešit problémy školy on i další lidé využili k osobnímu pronásledování. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 udělal v Koutech podpisovou akci mezi obyvateli proti vstupu okupačních vojsk, popsal veřejná místa v obci výzvou, aby vojska odešla. Současně s kantořinou se věnoval od roku 1963 zpívání a hraní v nymburské kapele Bogana Sedlatého, V roce 1968 zpíval také píseň „Běž domů Ivane“ a písně od Karla Kryla Bratříčku zavírej vrátka, Měl jsem pět lásek, atd. Muzice se věnoval stále hraním v kavárnách nebo s tanečním orchestrem Oldy Hořáka. V roce 1969 nastaly politické prověrky a Lubomír Zíta byl vyloučený ze strany. Podle prověrkové komise byl praporečníkem pravicového oportunismu, negativním symbolem pro Poděbrady, byl mluvčím učitelů, nesouhlasil se vstupem vojsk, měl i jiný názor na probíhající změny v politice. Přidělený byt od skláren mu byl z podnětu ředitele poděbradských skláren soudruha Felkra z pořadníku odebrán. Rodiče žáků sice hledali pro Lubomíra Zítu podporu u státních orgánů, aby mohl dál v Poděbradech učit, ale neúspěšně. Jako symbol protestu Poděbrad byl politicky nepohodlný. V roce 1970 byl z moci úřední přemístěn na ZŠ do Žehuně. V roce 1971 jeho žádost o návrat na ZŠ Poděbrady byla odmítnutá. Řada lidí se mu vyhýbala obloukem, aby se nesetkali s vyloučeným členem strany. Poslední místo v učitelské kariéře získal na škole v Nymburce, kde byla spravedlivá a nebojácná ředitelka paní Zemanová. Budoucí Lubomírova žena Marcela nemohla sehnat místo, protože přece chodila se Zítou. S aprobací český, ruský a anglický jazyk ji následně posílali na malou školu do Běruniček. Teprve zásahem politika pana Skuhry se dostala na školu v Nymburce, kde mohla svou aprobaci využít. V roce 1975 Lubomír Zíta dokončil svépomocnou výstavbu 40 bytových jednotek v družstvu, kdy po práci na stavbě odpracoval 4500 hodin, aby měl s rodinou kde bydlet. Dálkovým studiem si zvýšil odbornou kvalifikaci na elektrotechnické průmyslovce v Praze. Další přitěžující situace souvisela s odchodem rodiny jeho bratra do Kanady v roce 1968. Bylo otázkou času, kdy se odbor školství Lubomíra Zíty zbaví. Stalo se tak v roce 1975 pro nedůvěru. Vedoucí školského odboru Oldřich Novotný, bývalý ředitel školy v Žehuni, mu vyhrožoval, že pokud výpověď nepodepíše, nesežene místo on ani jeho žena v rámci celého kraje. Za příkoří v normalizačním období se mu vedoucí školského odboru Oldřich Novotný nakonec v roce 1989 písemně omlouval. V roce 1975 nastoupil jako dělník elektrikář do OSP Poděbrady k Janu Švarcovi, který byl výborným parťákem a šiřitelem samizdatu, se kterým tajně Zíta pokračoval s rozšiřováním materiálu, který získával i ze zahraničí. V roce 1976 začal dělat podobnou dělnickou profesi v závodě Vodovody a kanalizace Nymburk u Ing. Josefa Adama. Ředitel závodu Nymburk Ing. Fousek mu v roce 1977 nabídl místo na investicích a další ředitel Sutter ho převedl na místo energetika. Zaměstnanci ve VaKu, podle Zítových slov, s ním jednali bez předsudků, vstřícně a odborně. Pořád ho to však táhlo k práci s dětmi. S kolegy z práce pořádali lyžařské kurzy pro děti zaměstnanců. V tomto složitém období se narodili dva synové Lubor a Lukáš. Oba vystudovali Vysokou ekonomickou školu v Praze. Po tzv. Sametové revoluci ho v prosinci 1989 oslovili Mirek Špak a Ivan Uhlíř, zda by nevzal funkci ředitele školy na ZŠ Nejedlého. Dohodl se s nimi a v lednu 1990 byl jmenovaný školským odborem do této funkce. Následně jako nový ředitel zažádal o přejmenování školy na ZŠ TGM. Oslovil kolegy, kteří nemohli v normalizačním období učit. Nabídku přijala jen učitelka Větrovská. Zdeňka Formánková a Jarda Novotný odmítli. Hned po nástupu do školy zahájil řadu dlouho neřešených rekonstrukcí. Velmi nápomocný při všech stavebních pracích byl obětavý Jiří Ježek. Na rozdíl od jiných škol, tady dál pokračovala výuka v dílnách, na pozemcích i v kuchyni. Přístavbou budovy vznikly další třídy, kabinety a také nová kuchyň s vybavením. Pracovalo se na rekonstrukci tělocvičny, WC, venkovního hřiště, vznikla i venkovní třída. Počet dětí na škole narůstal až na 920 a s tím i počet zaměstnanců. Ředitel zajistil přípravu studie na nástavbu tělocvičny, ale pro nedostatek financí k realizaci nedošlo. S pomocí Josefa Kohouta škola v roce 1994 získala, jako jedna z prvních škol, za 500 tisíc Kč 15 počítačů. S druhou počítačovou učebnou zase pomohla stavební firma Ing. Točíka, pan Josef Kohout a vlastní zdroje. Na škole byl už v roce 1995 připojený i internet. Budova byla také od roku 2004 vybavená moderním bezpečnostním kamerovým systémem. Pro inovativní přístup v moderních technologiích škola byla vybraná v roce 2000 do mezinárodního průzkumu SITES. V časopisu Moderní vyučování porovnávali vybavení a práci na škole s americkými školami a poděbradská škola TGM byla označována Školou třetího tisíciletí. Došlo také k přestavbě podkroví a 2. přístavby pro potřeby Lidové školy umění i potřeby školy. Lubomír Zíta se zapojil od roku 1998 do politické činnosti ve městě, která v roce 2006 vyústila jeho volbou na starostu města za Poděbradské fórum, které získalo ve volbách 12 zastupitelů. Většinu v zastupitelstvu získali díky dvěma zastupitelkám z účelově vytvořeného uskupení strany Rovnost šancí. Předtucha nebezpečí se potvrdila. Příbuzenské a přátelské vztahy zvítězily v politice města a za rok nastrčená strana položila koalici. Tím došlo v roce 2007 k návratu původní koalice v čele s ODS do vedení města, proti které se obyvatelé postavili před volbami v roce 2006. Za odměnu si staronová koalice v čele s ODS vzala mezi sebe Rovnost šancí a Jiřinu Soukupovou obdarovala funkcí místostarostky. Od roku 2007 Lubomír Zíta pracuje u svého syna ve firmě MedHelp. A při pozorování současného dění lituje, že lidé stále opakují stejné chyby a nejsou poučitelní. Dříve platilo: Kdo nejde s námi, jde proti nám. A zase to platí i poslední tři roky. Závěrem cituji Lubomíra Zítu: „Je úsměvné, jak řada lidí zapomíná na své politické působení a přetvářky před rokem 1989. Po „sametové revoluci“ mnozí plynule změnili tričko, aby se opět zařadili prospěchářsky mezi lidi s novými myšlenkami. Z těchto lidí je mně špatně.“ (MM)